Jo, rýsují se další pokračování. Před nějakou, relativně krátkou dobou jsem měl pokračování toho zvláštního snu, o kterém píšu v třetím dílu. A navazuje na to dalších pár příhod a zážitků. Ale nejdříve to musím nějak vstřebat. Jsou to vlastně velmi zvláštní skutečnosti příběhu několika lidských duší a přátelství se zvířaty, která jsou v roli průvodců. Ne nadarmo měli severoameričtí indiáni totemová zvířata a na krku nosili váček s „medicínou“. No a ty atomy, tvoří kulisy pro divadlo, aby to mělo i nějaký rozměr…

Skutečně si myslím, milý Karle, že to časem, když budeš pokračovat v těchto příbězích, které pohladí vnímavou duši senzitivního čtenáře, bude to na novelku. Mně osobně přináší takové čtení zklidnění mysli a pohodu v duši, a to i proto, že má to čtení i milý záhrobní rozměr upozorňující na jednu velmi opomíjenou, životem uštvanými nebo naopak hýčkanými lidmi téměř nevnímanou skutečnost: naše životy se promítají nejen v našich potomcích, ale jsou zde i životy našich rodičů, přátel, přítelkyň i nepřátel, a ti všichni jsou stále s námi, ať už jsou na té druhé pomyslné straně nebo ještě na té drsné a nelítostné a příliš nevlídné, kterou tak dobře známe. Ve skutečnosti nejsou dvě strany bytí, ale jen rub a líc věčného bytí. Mé přítelkyni přicházejí k ní a dětem do domu během noci bytosti, které nejsou zrovna milé, toulají se po pokojích, jsou evidentně zmatené a nejisté, a odcházejí náhle brzo nad ránem... tam na té druhé straně nejsou jen bytosti klidné a moudré, jsou tam i lidé, kteří nezvládli život zde. Tam už jen pátrají po útěše...