Můj život s kočkama - díl první: Čiminka a Damuška
Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.
Čiminka a Damuška, první dny...
Černé kočky jsou mým druhým a vlastně teď možná spíš životem prvním. Když jsme se před 16 lety s manželkou rozhodovali, které ze dvou koťat si vezmeme, tak
během okamžiku jsme usoudili, že obě, aby jim nebylo smutno. Byly to sestry, krásně černé se žlutýma očima a dostaly jména Čiminka a Damuška. Po pár
letech jsme se s manželkou rozešli a ty dvě černé kočky se mnou prošli víc, jak třetinu mého života. Pomohly mně projít těžkými okamžiky, kdy jsem přišel
o rodiče, a můj osobní život nebyl žádný med a leckdy byl v troskách. Když vás ráno olíznutím, nebo zamňoukáním, někdo jemně probudí pár okamžiků před
tím, než začne ječet budík, přijde se pomazlit na dobrou noc, než usnete a spí vám v křesle u hlavy, to je něco, na co prostě nikdy nezapomenete. Obzvláště,
když vás takto s každodenní pravidelností provází třetinu vašeho života... Čima měla povahu mírnou a pohodářskou. Damuška trochu náladovou a dominantnější.
Vzájemně se obě holky krásně doplňovaly. Čima se naučila poměrně po krátké době otvírat dveře, skokem na kliku a po určité době i dveře od lednice, tím,
že si lehla a tlapkou zespoda zachytila drápkem za dveře a byl přístup k hostině… Takže než jsem odjížděl do práce, tak musela stát před lednicí židle,
jinak jsem našel odpoledne na podlaze promaštěný papír od šunky a vítal mě slavnostní kočičí výraz: „Bylo to dobrý, můžeš jet koupit další…“ Občas se
holky domluvily a Čima skočila na kliku od dveří, Damuška si stoupla na zadní a opřela se o dveře, které se otevřely. Kočičáci měli k dispozici vždy celý
dům, ale občas nastaly situace, jako když zrovna malujete jednu místnost a dveře prostě potřebujete mít zavřené…
Sesterské mazlení...
Kdo z vás má doma kočku, tak dobře ví, jak umí mluvit pohledem a výrazem. U kočky je to na rozdíl od psa umocněno její svobodomyslnou, samostatnou kočičí
povahou. Nakonec, každý kdo si domu donesl poprvé kočku, tak má jistě zkušenosti s takzvaným „nastavováním pravidel“. Kočkám vysvětlíte, co chcete, jak
si to představujete, že to bude fungovat, tak a onak. Za pár dnů, nebo týdnů, žijete podle kočičích pravidel. A upřímně řečeno, žijete podle nich rádi,
protože vaše kočka vás dokáže naučit spoustu věcí o vás samých a je dokonalým zrcadlem vaší vlastní povahy. Pokud dáváte své kočce dostatek lásky,
pozornosti a prostoru, tak ale vždy naleznete společný kompromis, který obě strany rády dodržují a rovněž v něm obě strany rády povolují výjimky…
Takovou výjimkou je i rozmlsávání. Kdykoliv jsem otevřel lednici, tak Čima měla neskutečný radar na tento zvuk, i když byla v nejhlubším kočičím spánku…
Stále vidím ten tázavý pohled a loudící gesto přední tlapkou. Nakonec vždy dáte přiměřený kousek, podle toho, co zrovna jíte, na okoštování. Nebo, alespoň
očuchat, aby byla kočičí jistota, že tohle opravdu není pro mě. Pak většinou následoval výraz ve stylu: „Jak Ti tohle může chutnat…“ Asi před deseti lety,
když jsme se nastěhovali do našeho opraveného domku v údolí uprostřed lesů, jsem holky naučil chodit ven, na oplocenou zahradu, kde byly vždy pod mým
dohledem. Vrtal jsem se ve skalce, nebo jen tak seděl na židli, pozorujíce oblohu, nebo les a obě kočky se věnovaly své kočičí zábavě. Při slunečných dnech
se prostě jen natáhly a podřimovaly. Čima se tak nějak samovolně pod vlivem instinktů naučila chytat myši. Za nějakou dobu to od ní okoukala Damuška.
Holky chytily myš, donesly ji ke dveřím, které jsem musel stačit vždy bleskově zavřít. Tam myš pustily a začala jejich oblíbená hra. Myš zalezla pod boty,
za krabici, nebo cokoliv, co bylo na zápraží. Většinou, tak po deseti minutách myš vzala dráhu pod brankou a pelášila k sousední zahradě. Tím hra skončila
a holky se tázavě podívaly, co bude s odměnou. Byl to takový náš zvyk, že vždy po takto ulovené myšce následoval pamlsek, pro oba lovce. Vždy jsem si dělal
srandu, že splatnost odměny je do pěti, maximálně deseti minut…
Pořád spolu...
Mezi oblíbené kousky mých dvou koček patřilo vylézt mi na záda a nosit se na rameni, jak pravé čarodějnické kočky. Naučily se to ještě jako malá koťata
a zůstalo jim to i v dospělosti. Občas to s velkým pobavením sledovali naši sousedé nebo známí, kteří k nám přijeli na návštěvu. Čima měla ještě jednu
zvláštní zálibu. Ráda sedávala, nebo ležela na mém pracovním stole, pokukovala na monitor pozorujíce, co dělám. Nebo se mnou společně sledovala puštěný
film. Když jsem občas psal nějaký svůj článek, tak koukla na monitor, jakoby uměla číst. Někdy se pak na mě otočila s tím zvláštním výrazem, jako by
chtěla říci: „Hm, to jako opravdu myslíš vážně?“ Při této naší společné činnosti se nechala hladit a svým vrněním mi dodávala klidu a pohody. Občas se k
nám přidala i Damuška. Byla to krásná doba, kdy měl člověk na zvládání svých lidských starostí a radostí kočičí pomocníky a zároveň ty nejvěrnější
přátele, kteří vás nikdy nezradí a nenechají na holičkách. Ale čas je přísně nemilosrdný a jak říká název jednoho filmu: Život je smrtelná nemoc,
přenášená pohlavní cestou…
Svůj honorář za tento článek, který vyšel v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou
částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo
účtu naleznete na stránkách
Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 6198     příspěvků: 0
diskuze