Téma: Můj život s kočkama
24.4.2014 - aktualizováno: 12.5.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl druhý: Smutek a naděje

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Čiminka se sluní na dvorku...
Tak nám ten společný život, vyplněný kočičím přátelstvím, příjemně společně utíkal téměř šestnáct let… Ale život je občas sviňa a tak nás letos v únoru naše milá Čiminka téměř v 16 letech opustila. Krásná velká černá kočka s bílejma fouskama, miniaturní bílou náprsenkou, asi z 15 bílých chloupků a velkým srdcem, kde byla spousta kočičí lásky, pro mě a pro její sestru Damušku. Oplakal jsem to jako malý kluk. Jako by mi znova umřeli rodiče. Nikdy nezapomenu, když jsem jí v Čáslavi na klinice, kde jí v neděli hospitalizovali, šeptal do malého černého ouška, že bude pár dní v kočičí nemocnici, kde se uzdraví a přijedu za ní, jak jen to půjde a stále s ní v duchu budu… Splnil jsem pouze část slibu, kde jsem sliboval, že s ní neustále v duchu budu. V pondělí jsem chtěl jet navečer do Čáslavi. Asi si budu velmi dlouho vyčítat, že jsem nejel. Nechal jsem si to od doktorky, která měla zrovna službu rozmluvit, když mi vysvětlovala, že zvířátka jsou tím zmatená. Dodneška mám pocit viny, že si tehdy Čiminka mohla myslet, že jsem jí tam odložil… V úterý ráno jsem měl nutkání jet za Čiminkou. Nakonec jsem se po telefonu domluvil s panem doktorem, který Čiminku léčil, na odpolední návštěvě, kdy si na mě udělá více času. Někdy v poledne mi zazvonil telefon… Bohužel při rozpouštění trombózy v zadních nožičkách, se po dvou dnech uvolnil zřejmě kus sražené krve, který šel přímo do hlavičky. Aortální tromboembolie, jako příčina zvětšeného srdíčka, zřejmě již od narození, je poměrně zákeřná.
Čiminka na obchůzce...
Tři veterináři, nezávisle na sobě mi potvrdili, že při takzvaném syndromu obrny zadních nohou se tato varianta uvažuje až jako poslední možnost, vzhledem k jejímu nízkému výskytu u koček. Poměrně častější je údajně u kocourů. Pan doktor mě alespoň utěšil tvrzením, že téměř šestnáct tel byl s touto, zřejmě vrozenou vadou srdíčka malý zázrak a i ten týden, který s touto nemocí Čiminka statečně bojovala. Nevím, zda mě chtěl pan doktor pouze milosrdně utěšit, nebo říkal fakta z veterinární praxe. Po pravdě řečeno se mi po tom nechce pátrat. Veterinární klinika v Čáslavi ve mně zanechala dojem, že její personál, včetně pana doktora udělali snad vše, co bylo v jejich silách, pro svěřeného kočičího pacienta. Panu doktorovi jsem byl v duchu velmi vděčný za jeho lidský přístup a slova, když mi Čiminku předával. Byl to zvláštní pocit, když jsme spolu s Čiminkou jeli naši poslední smutnou jízdu domů. Měl jsem pocit, že sedí vedle přepravky na sedadle spolujezdce, tiše přede a dává mi najevo, že je jí již dobře. Když jsem jí doma zabalenou v mé košili, na kterou si tak ráda lehávala a kterou jsem jí na klinice nechal, aby mě cítila, že jsem stále s ní, položil na deku, tak její sestra Damuška vyběhla ven a v tlamičce jí přinesla trs trávy, který jí položila k hlavičce. Do smrti to budu mít před očima. Byl jsem neskutečně vděčný mé dlouholeté kamarádce Drahomile a jejímu manželovi Zbyňkovi, kteří přijeli a pomohli mně Čiminku pohřbít.
Djamilka si oblíbila stejné křeslo...
Víte, možná si pomyslíte, že jsem blázen, ale věřím, že zvířata mají stejně jako lidé duši. O existenci mé vlastní duše jsem se přesvědčil před více jak dvaceti lety, když jsem měl téměř minutovou zástavu srdce při narkóze. Tenkrát to zásadně změnilo můj pohled na svět. Bylo zvláštní, jak Damuška běhala za čímsi neviditelným po místnosti a začala cosi ve vzduchu olizovat a pak nastavila hlavičku ona. Přesně, jak to holky vždy dělaly. Já sám občas cítím zvláštní teplo na ruce, kde mně Čima vždy olizovala. A tak jsem po dvou dnech tíživého smutku sedl k internetu a dal se do hledání kočičí kamarádky. Černé kočičí kamarádky, pro Damušku a pro mě. Nic jsem nenašel. Pak jsem přemýšlel o Čimince a vzpoměl si, že mám na svých osobních stránkách už asi 6 let odkaz na útulek Kočičí naděje v Hradci Králové. Párkrát jsem kliknul, až na nabídku koček k osvojení. Najednou mi spadla čelist. Jako mají lidé dokonalé dvojníky, tak mají i kočky dokonalé dvojníky… Objevila se 11 letá černá kočka Djamilka, která jakoby z oka vypadla Čimě. V sobotu mě kamarád dovezl do Hradce a přivezl jsem k nám domů Djamilku, kterou si nikdo nechtěl osvojit.
Djamilka měla také svůj smutný příběh. Bydlela ještě se svojí sestrou a dalšími třemi kočkami u paní, která o ně pečovala. Jednoho dne paní zemřela a dědicové rodinného domku kočičáky okamžitě vyhodili na chodník do mrazu. Djamilka a její sestra se po nějaké době dostaly do útulku. Tam, se jejich sesterské pouto zřejmě oslabilo, protože její sestra jednoho dne skočila okolo krku pánovi, který původně přišel pro kotě bílého kocourka a odešel domů s desetiletou černou kočkou… Obě kočky – sestry to naštěstí nenesly nijak tragicky. A Djamilka se zhruba po roce dostala k nám domů. Tím by mohl náš kočičí příběh končit. Ale nic není tak jednoduché, jak si člověk naivně myslí a plánuje…
Svůj honorář za tento článek, který vyšel v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 3422     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+