Téma: Můj život s kočkama
14.8.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl šestý: Kočičí anděl jménem Čima

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Čiminka, tak jak si ji pamatuji...
Čas letí a není síla, která by ho dokázala zastavit, natož vrátit zpět. Tedy kromě naší mysli a našich vzpomínek. Je zvláštní, jak lidská mysl vnímá konstantní, různými přístroji přesně měřitelnou rychlost času. Někdy máme pocit, že čas neubíhá a jeho rychlost se téměř blíží nule, jindy letí naopak rychlostí zběsilou… Nedávno uplynulo půl roku, od okamžiku, kdy nás naše Čima opustila. Lépe řečeno, od doby, kdy nás opustila její fyzická kočičí podoba. Když se zamyslím nad vnímáním rychlosti tohoto času, tak uběhl v mém vnímání relativně plynule, někdy trochu rychleji, neboť byl vyplněn starostmi běžných dnů, ale také starostmi kočičími. Jindy utíkal trochu pomaleji, neboť byl vyplněn vzpomínkami, nebo zážitky kočičími, které lze zařadit do kategorie nevšední.
Minule jsem psal o tom, jak jsme řešili problém kvalitní a vhodné kočičí stravy. Ovšem tou nejdůležitější potravou pro vašeho čtyřnohého kamaráda a je jedno, jestli je to kočka, pes, nebo jiný tvor, je vaše láska. To jsou ty nejdůležitější vitamíny a minerály, pro šťastný život vašeho miláčka… Pokud dáte vašemu čtyřnohému kamarádovi pocit, že je členem vaší rodiny, má svá práva, (vy většinou zajišťujete ty povinnosti a zajišťujete je rádi), cítí své pevné místo v domácnosti a vše mu pečlivě vysvětlujete a jednáte s ním jako s rovným a inteligentním členem rodiny, do které ho tím viditelně přijmete, tak věřte, že vám to dokáže vrátit, nikdy vás nezradí, nenechá na holičkách a také vás nikdy neopustí. A když myslím nikdy, tak tím myslím opravdu nikdy!
O tom, jak nás Čiminka stále doprovází, v našem současném životě jsem již psal. Občas vnímám její přítomnost velmi intenzivně. Je to takový zvláštní pocit v mysli, že vám blízká bytost je vedle vás. Je to doprovázeno těžko popsatelným, pocitem velmi příjemného hřejivého tepla v oblasti srdce. Někdy se také stane, že vidím i jakýsi vlnící se vzduch, který kopíruje siluetu těla sedícího na stole, nebo na kanapi. Ostatně zažil jsem již takto přítomnost svých rodičů, kteří přijdou občas na návštěvu. Možná jsem Čimu viděl i v její skutečné podobě. Bylo to tak dva, až tři dny po tom, co nás opustila. Vzbudil jsem se a podíval z okna. Uprostřed protější sousední oplocené zahrady seděla velká černá kočka a nehybně číhala na myš. Protírám si oči a říkám si v duchu: Ta vypadá jak Čima. Žádné jiné černé kočky nám zde nikdy nechodily. Oblékl jsem se, ještě se ujistil pohledem z okna, že kočka je na zahradě a šel se podívat z blízka. Trvalo to tak sotva dvě vteřiny, než jsem došel na místo a nakoukl přes plot. Na zahradě už nikdo nebyl… Vzpomněl jsem si, jak Čima vždy sousední zahradu se záluskem pozorovala přes okno, sedíce si na parapetu, nebo na mém stole. Jako by mi chtěla ukázat, že si tam zkusila zalovit…
Na svojí přítomnost mě upozorňovala i jinými způsoby. Když jsem koukal do monitoru a věnoval se čtení, tak jsem slyšel, mě dobře známý dusot z podkroví, nad mojí hlavou. Holky si tam často hrají s plyšovou myškou, nebo jinými drobnými předměty. Například s mými vypranými ponožkami, které jsem neuklidil. Na to je specialistka Damuška. Když jdu hledat ponožky, o kterých vím, že jsem je nechal v podkroví na posteli a najednou nejsou, tak se už téměř lakonicky zeptám: „Damuško, neviděla jsi mé ponožky?“ Damuška se škodolibě zatváří a pohledem odpoví: „Hledej, Šmudlo!“ A „Šmudla“ hledá a najde je ve své posteli, u bot, nebo schované v koupelně. Damuška mě při tom s evidentním zájmem a pobavením pozoruje… A tak sedím u toho stolu, slyše rachot z hořejšku a říkaje si v duchu: Holky nahoře zase uklízejí… Zvednu oči od monitoru a na mě kouká Djamilka, která leží na stole a pozoruje mě. A tak lehce otočím hlavu a vidím Damušku na mém kanapi, kde v klidu poklimbává…
Nedávno jsem si byl venku zakouřit. Byl večer a mňaudámy byly doma. Stojím za dveřmi a pokuřuji si svojí večerní cigaretku. A najednou slyším, ten známý zvuk chrastění klíčů, které jsou v zámku z druhé strany. Čima si často stoupla na botník a přední tlapkou rachotila klíči, dávajíce mi najevo, že by také chtěla jít ven. Pousmál jsem se a říkám si nahlas: No to jsi Djamilku zase naučila další svůj oblíbený kousek. Otevřu opatrně dveře a kouknu dovnitř. Na botníku nikdo. Djamilka leží na mém stole a Damuška ve svém pelíšku. Popravdě řečeno mě to již nepřekvapilo, ale potěšilo…
Je docela zajímavé, jak se během několika měsíců vyvinul projev přítomnosti Čiminky. Tak nějak, se to jemnou cestou transformovalo do komunikace vědomí. Použijte trochu fantazie a představte si, že vaše srdce má dveře a na těch dveřích je jakési starobylé klepátko. A najednou přijde na tyto vaše „srdeční dveře“ lehké „zaťukání“, ve smyslu: „Jsem tady! Jsi doma?“ Těžko se to vysvětluje. Kdo to nezažil, tak to asi těžko pochopí. Ten projev vizualizace, například, že vidíte vlnící se vzduch, kopírující postavu - tělo a podobné jevy, ustupuje do pozadí, protože ztrácí na významu. O to intenzivněji vnímáte to, co bych nazval komunikace myšlenkami a vzájemnými pocity. Prostě vnímáte vědomí a projev vědomí, vám blízké bytosti a její obraz vidíte v tomto jejím vědomí, jakýmsi vaším šestým, či kdoví jakým smyslem. Opravdu se to dá velmi těžko popsat, natož pochopit…
Tento zvláštní stav komunikace jsem již zažil a stále zažívám, se svými „mrtvými“ rodiči. Tam byla, ale tato transformace do té jemné podoby podstatně rychlejší. Možná to souvisí se způsobem, jak se naloží s fyzickým tělem, zda je spáleno kremací, nebo pohřbeno, kdy proces vstřebávání do země je pomalejší. Odpověď by měl možná nějaký spiritualista. Někdy se stane, že se mi po Čimince opravdu zasteskne. Pak je její projev více „hmotný“, ale na úkor té jemné komunikace vědomí. Občas se také stane, že přijde v takový moment Djamilka, lehne si na stůl, nebo do postele, když usínám, začne tiše vrnět a já vím, že přišla jejím prostřednictvím ke mně Čima. Je to takový zvláštní kočičí sociální systém. Možná jste někdy byly v kočičím útulku, kde jsou třeba i desítky koček, žijících pohromadě. Mají svůj kočičí sociální systém. Dlouho jsem si s tím lámal hlavu, jestli je to takhle správně, jestli tím Djamilku nějak neomezuji v jejím vlastním kočičím projevu a životě, protože to bych nechtěl. Ale Djamilka, i přes svoji podobu s Čimou je svá, má svojí, jak s oblibou říkám, Djamulí kočičí povahu a projev, včetně zvyků. Možná právě pro tu podobu se s Čimou skamarádily a Djamilka občas projevuje schopnosti kočičího média. Tak to při těchto momentech vnitřně vnímám, že obě jsou mazlové a obě si v ten moment to kočičí mazlení dokážou společně užít.
Jak už jsem psal na začátku: Tou nejdůležitější potravou pro jakoukoliv živou a inteligentní bytost, ať už v podobě lidské, či zvířecí, respektive duši této bytosti je láska a porozumění. Láska a porozumění tvoří pouto napříč světy, napříč vesmírem, skrze veškerý čas. Když to prožijete, uvidíte život z jiného úhlu. Vesmír je utkán z příběhů a atomy tvoří pouze divadelní kulisy pro naše příběhy.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 2630     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+