Téma: Můj život s kočkama
31.8.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl sedmý: Jak se Čima potkala s Agnes

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Občas se mezi nebem a zemí dějí věci, které jsou poněkud zvláštní, ale v podstatě jsou pouze přirozeností, která nás provází naším denním životem, aniž bychom si tuto skutečnost plně uvědomovali. Jednoho krásného letního dne na začátku srpna jsem jel do Ledče. Do Ledče jezdím pravidelně každý týden. Když vyřídím své pracovní záležitosti, tak většinou poobědvám, je to takový velmi pozdní oběd, popřemýšlím o tom, co jsem kde stihl a nestihl a vyrazím na cestu domů, kde na mě netrpělivě čekají dvě mňaudámy, které se těší, až je vypustím na zahradu a budou se věnovat svým kočičím zálibám.
Když jsem se blížil do Ledče, tak se ozvalo to známé jemné zaťukání na ony již popisované srdeční dvířka. „Jsi doma? Já jsem tady!“ Pár minut před tím mi hlavou běžely vzpomínky na Čiminku. Tak přišel náš kočičí anděl na návštěvu. Prostě se mnou jede autem a v duchu si rozmlouváme. Někdy si s ní povídám nahlas, podle momentální nálady. Někdo v autě poslouchá rádio, já mám občas naladěnu jinou, poněkud zvláštní frekvenci…
Mňaudámy i já, máme v zimě rádi tepelnou pohodu...
A tak spolu s Čimou jedeme k té Ledči. Těsně před Ledčí projíždíme okolo haly, kde prodávají štípané dříví, stejnou trasou, jako každý týden. A já si tak povzdechnu: „No Čimo, nevím, čím budeme v zimě topit. Pořád jsem měl dost času, na dřevo jsem se vykašlal a zima se nám pomalu blíží. Letos budeme mít v zimě asi otužovací kůru…“ Chvíli bylo ticho a pak mi Čima radí: „No vždyť tady okolo té haly jezdíš každý týden, tak se tam zkus zeptat.“ Hm, to štípané dřevo je dost drahý, myslím si v duchu. Leda, že by bylo v celku, alespoň rok dva staré, nařežu a naštípám ho sám, tak jak to dělám vždy. „Tak jo, tak to zkusíme.“ Odvětil jsem Čimince. No a místo obvyklého oběda, či spíše odpolední svačiny, jsem vyrazil zpět, asi kilometr za Ledeč do oné haly, zkusit štěstí.
Auto jsem zaparkoval ve stínu pod lípou a vešel do haly. Uvnitř mě přivítal usměvavý chlapík s otázkou, co si budu přát. Z různých obchodů a benzínových pump a dalších všemožných obchodních institucí jsem zvyklý a poněkud již alergický na, jak já to specificky nazývám, „firemní teplákovou soupravu“ a už nevědomě omílanou frázi s bezduchým úsměvem na rtu: „A další vaše přání?“ Zrovna ten den dopoledne, jsem na jedné benzínové pumpě poněkud silně přivedl do rozpaků, jakousi paní, když v oné firemní teplákové soupravě, po zaplacení natankované nafty, vyslovila tuto větu. Ve volně příchozím záchvatu svého běžného denního šílenství, jsem jí zcela vážně a bezděčně odvětil: „No, zlatá rybka evidentně nejste. Na kouzelnou vílu také nevypadáte. Že vy budete kouzelnou babičkou, když mi chcete splnit nějaké moje přání?! Věřte, že jich mám plno!“ Paní zůstala poněkud nehybně konsternována, firemní úsměv se přetransformoval do výrazu mírného neurčitého, zato však zcela přirozeného a již nepředstíraného zděšení a bez dalších zbytečných dotazů na má přání, mě nechala odejít.
Ale tento zvláštní člověk působil naprosto jiným dojmem. V oblečení vlastním, které bylo přiměřeně poznamenáno jeho prací a reprezentovalo jeho ničím nepředstíranou osobnost, měl úsměv přirozený vycházející někde zevnitř, z místa odkud plynula vyrovnaná dobrá nálada. Jeho otázka zazněla normální lidskou řečí, prostě přirozenou „lidštinou“. Už ani nevím jak, dali jsme se spolu do řeči. Určitě už se vám to také někdy stalo. Náhodně potkáte člověka, o něčem se bezděčně začnete bavit a najednou se objeví témata, o kterých si máte co říci a nevnímáte čas, protože prožíváte obsah vašeho vzájemného rozhovoru. Pravda je, že dřevo, kvůli kterému jsem na toto zvláštní místo přijel, se poněkud odsunulo do pozadí. Nějakým způsobem přišla řeč na kočky. A tento, pro mě zatím neznámý, ale ze své podstaty velmi vnímavý člověk mi vyprávěl o kočičce Agnes.
Agnes jednoho dne přišla Ivošovi do cesty a začala přebývat v prostorách haly, kde Ivoš pracuje. Ze začátku byla Agnes plachá a ostražitá, ale během krátkého času se oba spřátelili. Ivoš nosil Agnes dobroty, dělil se s ní o svačinu a prostě si Agnes oblíbil. Agnes si sice občas svůj díl svačiny, samoě ten czřejmhutnější, vzala sama a Ivošovi nechala pouze rohlíky na dojedení, ale Ivoš majíce ještě další dva kočičáky doma, má nadhled pro kočičí lumpárny, které obohacují náš všední život. Na jaře přivedla Agnes na svět několik krásných koťat. Ivoš velmi rád pozoroval, jak se Agnes svědomitě starala o své potomky. Jednoho dne, když jel Ivoš na kole do práce, potkal Agnes poměrně daleko od haly blízko frekventované silnice. Než dojel do práce, tak už tam na něj Agnes čekala s loudivým výrazem v očích. Ivoš jí domlouval, aby byla při svých obchůzkách opatrnější. Během dalšího týdne měl ivoš starosti a neblahá tušení o osud Agnes. Bohužel se naplnila. Ráno, když přijel do práce, našel Agnes nehybně ležet u silnice, kde jí zřejmě v noci srazilo auto. Agnes má kousek od haly hrobeček s krásným dřevěným křížem a nesmazatelnou stopu v Ivošově srdci. Nakonec znám to z vlastní zkušenosti… Je to podobné, jako kdyby, jste na DVD vypálili film, který je o části vašeho života. Osiřelá koťata po Agnes Ivoš rozdal svým známým, do dobrých rukou, s vědomím, že je v nich pokračování života jeho čtyřnohé kamarádky.
Čas se nějak zastavil a Ivoš mi ještě vyprávěl o své rodině a dětech. Pak se zmínil, jak vnímá přítomnost svých blízkých, kteří již odešli na druhý břeh, včetně Agnes. Víte, je to zvláštní, když potkáte v tomto světě někoho, kdo má podobné zážitky z „jiného světa“. Nakonec jsme se domluvili i na tom dřevě. Což je dobře, protože já i mňaudámy máme v zimě rádi tepelnou pohodu. Domů jsem přijel poněkud později, než jsou Damuška s Djamilkou zvyklé. Obě mě přivítali s radostí, bez jakéhokoliv náznaku vyčítavého pohledu, kdeže jsem to zase byl. Jako by obě věděly, že jejich kočičí táta zažil velmi příjemné odpoledne a vyjadřovaly nad tím naprostou spokojenost.
Když jsem doma na dvorku seděl na své „přemýšlecí židli“ a pozoroval mňaudámy, které se věnovaly na zahradě svým kočičím zájmům, tak jsem si uvědomil, jak šikovně to Čima udělala. Někde v té dimenzi, kterou našimi běžnými smysly, nevidíme, pouze ji tušíme a intuitivně cítíme, se Čima potkala s Agnes. Zřejmě si oba kočičí andělé měli o čem povídat, jsouce naladěni na stejné „vlnové délce“, měli evidentně společná témata. Pak už mně Čima jen poněkud popostrčila. A tak se Čima potkala s Agnes a já s Ivošem Dřívkem… Je příjemné vědět, že naši čtyřnozí přátelé nás jen tak neopouští a jsou stále s námi a občas nám připraví zajímavá, nečekaná a hlavně příjemná překvapení.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 2567     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+