Můj život s kočkama - díl devátý: Začátek příběhu
Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.
Celý náš kočičí a vlastně ne jenom kočičí příběh, začal v jednom školním bytě v Praze. Tehdy jsme zde s mojí ženou Kamilou bydleli již nějaký ten pátek.
V té době jsme oba ve škole pracovali. Kamila dopoledne prodávala ve školní prodejně a já pracoval jako školník a topič. Vlastně jsem vzal tenkrát tuhle
práci právě kvůli možnosti bydlení. Byla to taková zvláštní doba. Doba plná protichůdných věcí. Dělal jsem práci, která nebyla moc dobře placená a leckdy
mě vzhledem k lidem v mém okolí příliš netěšila. Na druhé straně, bylo to v danou chvíli, jedno z nejšťastnějších období v mém životě. A to díky Kamile a
později i díky dvěma černým kočkám.
Kamila byla (a stále je) svým způsobem také kočka… Tedy myšleno v podobě obrazného přirovnání, v rámci jazykového podobenství. Prostě dvojnohá lidská
„kočka“, navíc s takzvanou „kočičí povahou“. Popravdě řečeno tu „kočičí povahu“ jsme měli (a evidentně stále máme) oba dva. A nakonec byla pravděpodobně
i příčinou našeho pozdějšího rozchodu. Ono bylo zajímavé i naše protnutí životních cest. Jednoho krásného zimního dne, bylo to 2. prosince 1995, jsme se
poprvé uviděli v 7:10, na tehdejším nádraží Střed. Prostě jsem tehdy uviděl ty trochu plaché a spíše poněkud více zvídavé oči, ve kterých bylo skryto
tajemné očekávání něčeho neznámého… A jeli jsme spolu na výlet. Cestou jsme si povídali, povídali a povídali… A tak jsme se nějak celkově zapovídali, až
jsme se z toho o dvacet dnů později, dva dny před štědrým dnem vzali. Byla to poněkud romantická malá svatba, které se všeho všudy účastnilo pět lidí,
včetně nevěsty a ženicha.
Dá se říci, že to byla ta nejlepší svatba, kterou jsem kdy zažil. Byla to zároveň první a pravděpodobně i poslední svatba, na které jsem účinkoval, jako
jeden ze dvou podezřelých, následně obviněných a posléze odsouzených… Odsouzený jsem byl k tomu, aby mi v paměti utkvělo to krásné a nezapomenutelné. Během
života můžete přijít o svá křídla a tvrdě dopadnout na zem s rozbitou hubou. Ale na pocit z létání se nezapomíná, i kdyby, jste stokrát chtěli… Jak praví
jedno moudro: Přátelé jsou jako andělé, kteří nás zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat. A tak mi do mého života vstoupily dvě černé kočky, které
později plnily tuto funkci, funkci opravářů mých polámaných křídel. Do mého života je přivedla právě má žena Kamila.
Jednou odpoledne jsem přišel domů a Kamila mi povídá: „Pořídíme si kočičku. Mirek má doma koťata.“ Mirek byl můj kolega, který si ve škole kroutil takzvanou
civilní vojenskou službu. Nejdříve jsem poznamenal něco v tom smyslu, jestli to myslí vážně, dávajíce najevo svoji nevoli s tímto chovatelským záměrem.
Můj vzdor vyprchal po poměrně krátké době do ztracena. V duchu jsem Mirka proklel, protože se mě již v práci ptal, jestli bychom nechtěli kotě. Po mém
poslání do tmavých končin, kde slunce nesvítí, na to šel oklikou a našel slabé místo… Domluvil se s Kamilou. Mirkova černá kočka šla na rande se sousedovým
černým kocourem a byla z toho celkem tři černá koťata. A dvě z těchto černých koťat, Čiminka a Damuška se díky Kamile a Mirkovi dostaly do mého života.
Za pár dnů jsem přišel domů, otevřel dveře a uviděl dvě čerňoučkatá koťata, která pelášila schovat se pod křesla. Za chvíli obě vylezla a začala mě zvědavě
okukovat. Těma krásnýma žlutýma očima, které svítily, jak baterky do tmy a ve kterých bylo spousta nevyřčených otázek... Poněkud jsem znejistěl a ptal
jsem se Kamily: „Oni jsou dvě?“ „No, Mirek nám zde nechal dvě. Jedno dá zítra někomu jinému, tak si máme vybrat.“ Byla odpověď mé ženy. A tak jsme spolu
pozorovali dvě černá koťata. Pozorovali jsme, jak si spolu hrají, tetelí a mazlí se spolu a přemýšleli jsme, které se nám líbí víc, které si necháme a
které půjde dál do světa, hledat jiný domov. V podstatě to byl moment, kdy se ze mě stal „kočičí táta“ a z Kamily „kočičí máma“… Kamila se opatrně zeptala:
„A co kdybychom si nechali obě. Oni si tak hezky spolu hrají, bylo by jim smutno.“ „Tak jo.“ Odvětil jsem bezděčně, protože někde uvnitř mě, už byl napsán
další osud a vyznačena další cesta v mém životě, na kterou v ten moment zasvítilo světlo z těch kočičích reflektorů, ukrytých v oněch tajemných žlutých
očích. A mé podvědomí tu cestu zahlédlo a v ten moment vědělo, že je správné se po ní vydat. „A bude to Čimík a Damík. Prostě Čiminka a Damuška.“
Odvětila Kamila a zároveň odpověděla na moji nevyřčenou otázku, jak se budou naši budoucí kočičí mazlové jmenovat.
Byl to takový zvláštní spontánní moment v mém životě. A spontánní momenty a události s nimi spojené, většinou ovlivní náš život nejvýrazněji. Proniknou
do největších hlubin naší duše, a podobně, jako když se batyskaf spustí na dno Mariánkého příkopu, nám z těchto hlubin přinášejí nečekané poznání o životě,
o kterém jsme většinou neměli ani tušení. Obě malé mňaudámy projevily s naším rozhodnutím naprostou spokojenost a okamžitě přijaly naší domácnost za svůj
budoucí domov. A to do slova a do písmene. V podstatě to během tvoření kompromisů vzájemného soužití občas vypadalo, že naopak my, jsme se stali členové
kočičí domácnosti…
Od toho okamžiku se začal odvíjet příběh naší společné cesty životem. Příběh vyplněný radostmi, přátelstvím, starostmi, smutkem, porozuměním, nadějemi a
především vzájemným poznáním a pochopením. A moje poděkování za tento příběh a za to, že o něm mohu nyní psát, patří především Kamile a všem dalším bytostem,
které se ho nějakým způsobem účastnili.
A tak děkuji slovy zpěváka, kterého mám velmi rád:
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud
přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou
osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách
Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 4960     příspěvků: 0
diskuze