Téma: Můj život s kočkama

Říká se, že čas jsou peníze… V dnešním světě ovládaném ekonomikou, jsme tímto názorem do velké míry ovládáni. Ale čas je především měrnou jednotkou délky našeho života. A o čem je náš život? Naše bytí na tomto světě si můžeme představit jako cívku s vlascem, ze které stále odmotáváme onu průsvitnou šňůru, která se táhne během času za naším životem. V různých okamžicích našeho života tento pomyslný vlasec omotáme okolo záchytných bodů, aby v tom ohromném prostoru držel a ukazoval nám nějaký směr. Tyto body mohou být jiné bytosti, různé věci, události… Občas se náš vlasec protne a zauzluje s vlascem jiné bytosti. V tom ohromném časoprostoru nám tak vznikne jakási ohromná síť, podobná pavučině. Mysl je živnou půdou pro vzpomínky. Naše vzpomínky se pnou po tomto našem pomyslném vlasci, jako popínavé rostliny. Čas našeho života a bytosti, které do něj vstupují, naše počínání vytváří naše vzpomínky. A nakonec i my sami jsme součástí vzpomínek jiných bytostí, podle toho, jak se naše životy prolínají v oné pomyslné pavučině, utkané z našich životních cest. Vzpomínky máme různé. Některé jsou krásné a příjemné, jako krásně kvetoucí rostlina obepínající šňůru našeho života. Takovou rostlinku se snažíme opečovávat a často si chodíme přivonět k jejím květům. Vzpomínky, které rádi nemáme, jsou jako květiny, které ignorujeme, nebo je považujeme za plevel a snažíme se je vykořenit. Ale, jako ten plevel většinou vyrostou znovu…

Jednoho dne nám dojde vlasec v cívce a přijde konec příběhu. A jak říká jedno moudré pořekadlo: Rubáš nemá kapsy… To co si můžeme odnést ve své duši, jsou pouze naše vzpomínky a pocity. To co po nás zbude, budou rovněž vzpomínky a pocity. V hlavách lidí, jejichž niť života se nějakým způsobem přiblížila té naší. Naše vědomí nás nebude soudit, pouze bude vidět pravdivou skutečnost našeho života…

Pokud vidíme krásnou květinu, snažíme se její podobu zachytit fotografií, nebo malbou. Vzpomínky, které máme rádi, které jsou těmi krásnými květinami, ke kterým si chodíme tak rádi přivonět, se občas také snažíme zvěčnit. A tak vznikla tato kniha, kniha drobných fejetonů, kterou věnuji všem, mě blízkým bytostem, které se v mém životě objevili jako komety, jejichž světlo mi posvítilo na cestu v tomto světě. A díky nim vyrostly v mém srdci ty krásné květiny, jejichž podobu a vůni se snažím navždy uchovat… Je to podobné, jako když si ze svých oblíbených květin skládáte herbář.

Jeden můj kamarád vtipně poznamenal, že je to poněkud má zvláštní metoda autonomní psychoterapie, kterou si dláždím cestu ke klecovému lůžku. A on nakonec také, protože to čte. Tak to zvažte. Číst, či nečíst tento příběh… Nakonec, pokud se zrovna nudíte a nechcete si kupovat medvídka mývala, můžete si přečíst další díly.

Karel Jíra

diskuze