Téma: Můj život s kočkama
6.10.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl desátý: Kočičí děti

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Čiminka a Damuška, ve svém křesle...
Dvě černá koťata, Čiminka a Damuška, změnila náš dosavadní život. V okamžiku, kdy jsme se s Kamilou rozhodli a bylo to rozhodnutí rychlé a spontánní, že u nás zůstanou obě dvě a zároveň, prakticky ve stejný moment dostala, obě dvě i svá jména, tak nám byla na oplátku vyjádřena okamžitá a téměř bezmezná kočičí důvěra. Ta malá kočičí stvoření, někde uvnitř ihned poznala, že se již stala nedílnou součástí naší domácnosti a našich životů. A na oplátku nás přijala, lépe řečeno adoptovala za své „kočičí rodiče“. Já jsem se stal „kočičím tátou“ a Kamila „kočičí mámou“. V té době jsme své vlastní děti neměli a zatím jsme to moc neřešili. I když se tato otázka nenápadně začínala rýsovat a čekala za dveřmi a na okamžik, kdy přijde její chvíle a zaťuká na dveře. Ale v tento moment zde byla ta dvě roztomilá, hravá a věčně zvědavá černá koťata, se žlutýma očima, která nás zaměstnávala jinými starostmi a svojí přítomností obohacovala náš tehdejší každodenní život.
Popravdě řečeno jsme s chovem koček ani jeden neměli moc zkušeností. První kočičí záchod byl vytvořen ze starého plastového šuplíku z nepoužívaného stolu. Po pár dnech, když jsme si skutečně uvědomili, že máme stálé členy domácnosti, kteří mají také své nevyhnutelné potřeby, se mňaudámy dočkaly koupeného plastového záchodu. A tak, to bylo pozvolna se vším. Nějakou dobu jsme jim připravovali vlastní stravu: Nastrouhaný tvrdý sýr, jablko, trochu mrkve a uvařené vajíčko. Obě kočičí holky to kupodivu s chutí baštily. Pak samozřejmě dostávaly kočičí konzervy, kapsičky a granule. Když jsem jim po mnoha letech připravil tuhle pochoutku z jejich dětství, ze sýru, jablka, mrkve a vajíčka, tak přišly k misce, lehce to očichaly, olízly a podívaly se na mě, jestli to jako myslím opravdu vážně, protože kočičí standart na kočičí dobroty se za ty roky přeci jenom posunul poněkud do jiné úrovně… Mé konstatování, že v jejich dětství to byla jejich oblíbená pochoutka, přešly pouze shovívavým pohledem. S trochou uražené ješitnosti jsem si to nakonec demonstrativně snědl sám, zatímco si Čima a Damuška vychutnávaly kapsičku, která splňovala jejich přísně stanovené kočičí normy. A jak už to v podobných případech bývá, po dobrém jídle mě přišly poděkovat svým pomazlením, dávajíce mi najevo, ať si z nevydařených kulinářských experimentů nedělám těžkou hlavu.
Kočičí zvědavost v období dospívání je věcí kouzelnou. Každé kotě musí vše prozkoumat a vše vyzkoušet, všude vyšplhat, vše ulovit a prostě přijmout jakoukoliv výzvu, která se v domácnosti a nejbližším okolí vyskytne. A těch výzev je spousta na každém rohu… Pamatuji se, jak jsem určitou dobu, téměř denně sundával jednu, nebo druhou mňaudámu ze záclony. V našem bytě byly vysoké čtyřmetrové stropy a vysoká okna. Záclona na okně představovala opravdovou výzvu. Kočičí záclonolezec vyšplhal až ke garnyži. Tam nastalo krátké přemýšlení a pak volání o pomoc. A já, jako již profesionální vyškolený záchranář, dal na stůl menší stolek, na něj židli a provedl úspěšnou, záchrannou operaci. Po nějaké době nás to přestalo bavit a záclony jsme sundali. Kočičí záclonolezci chvíli nevěřícně koukali, ale poté pochopili, že zde je opravdu dosportováno.
Nicméně jejich zřejmě nejoblíbenější lezeckou „stěnou“ byly mé montérky v podobě černé kombinézy. A to samozřejmě v okamžiku, kdy jsem v ní byl obléknutý. Přišel jsem domů, otevřel dveře, ušel pár kroků a stal jsem se „loveným objektem“. Jakmile slyšely cvaknout zámek, tak se obě koťata někde schovala v blízkosti dveří z chodby. Nechala mě vždy vejít asi tak do třetiny místnosti. Potom se ke mně ze zadu rozeběhla a každá skočila na jednu nohavici. Po nohách a přes záda se po mě vyšplhala a každá se posadilo na jedno rameno a přivítala mě svým radostným zamňoukáním. Já jsem s nimi takto na svých ramenou chodil po bytě, řkouce, že jsem kočkobus. Odměnou mi bylo spokojené kočičí vrnění do uší…
Proutěný „kočkobus“ a jeho pasažéři...
Další formou „kočkobusu“ byl proutěný koš, který původně Kamila používala místo nákupní tašky. Tento koš s kusem připevněné záclony, sloužil nějakou dobu jako provizorní přepravka, pro naše společné cestování. Nicméně, občas některé ze dvou hravých koťat dostalo chuť nechat se ponosit. Skočilo do koše, který stál v koutě na zemi. Zamňoukalo, že ukončilo nástup a „kočkobus“ se může konečně rozjet. Na tento povel jsem vzal koš a začal chodit po bytě. Druhé kotě, vidouce svojí sestru vykukující spokojeně z koše, začalo dávat mňoukavé znamení, že je připraveno na nejbližší zastávce nastoupit taktéž a okamžitě přistoupilo. A tak po našem bytě jezdil proutěný „kočkobus“ se dvěma, naprosto spokojenými kočičími pasažéry, kterým se v ten moment oči proměnili v rozzářené baterky a plně si vychutnávali okružní jízdu naším bytem, který byl zároveň jejich kočičím teritoriem.
Po nějaké době, když naše koťata vyrostla a staly se z nich již dospívající kočky, musely změnit způsob lezení na mé rameno. Neboť přibraly na váze, což způsobovalo sice neúmyslné, nicméně nepěkné, škrábance na mých nohách. Obě se naučily poznat, co mám na sobě a vždy správně odhadly možnosti. Skočily mi na záda a po svetru, aniž by mě poškrábaly, vylezly až na rameno. Čimě zůstala obliba posezení na mém rameni prakticky napořád…
V lidském pelíšku se spí nejlépe...
O nastavování pravidel jsem již psal. Pravidla pro naše dvě koťata jsme s Kamilou vymysleli sice určitě přijatelná, ale během velmi krátké doby jsme žili podle pravidel kočičích, která vymyslely, oni pro nás. To už tak prostě v životě bývá… Pokud vás mají vaši čtyřnozí přátelé rádi, vymyslí vám vlastní a leckdy i velmi zajímavá pravidla. Vy se chvíli tváříte naštvaně, až trochu uraženě a pak změknete, pravidla přijmete a jste rádi a spokojení… Damuška s Čiminkou byly neuvěřitelně mazlivá koťata. Celou dobu kočičího dospívání trávily kočičími hrami, vzájemným tulením, zvědavým objevováním všeho možného a nemožného a rovněž věnováním své kočičí pozornosti nám dvěma. Když jsme se šli s Kamilou uložit ke spánku nahoru na patro, kde jsme měli své postele, tak obě mňaudámy okamžitě usoudily, že lidský pelíšek je i ideálním kočičím pelíškem. Oni si to v podstatě uvědomovaly, zejména během dne, když jsme nebyli doma a v klidu si tam spolu obě vyspávaly. Večer se tak nějak pouze dožadovaly práva být s námi v tom vyhřátém pelíšku a dělat nám společnost. Na to jsme se tvářili poněkud rozpačitě a ne s úplným pochopením. Vymyslel jsem tehdy jakási plastová dvířka, která uzavřela schodiště na patro. Toto „pravidlo“ vyželo necelédr tři dny. Když třetí den posloucháte v noci nespokojené a vyčítavé mňoukání, které se mění až v kočičí zoufalý pláč, tak vytvoříte prostě kompromis. V tomto případě nazvete kompromisem kočičí pravidlo, abyste z toho neměli zas až takový pocit porážky… Na druhou stranu, kočky vezmou na zřetel i nějaké vaše potřeby a nároky a dopřejí vám i svojí, skutečnou dávku kompromisu. Tak se naše koťata naučila spát nám v noci v nohách, nebo nám ležela vzadu stulená za našimi hlavami, přičemž si tiše a spokojeně vrněla. Toto tiché pravidelné předení, je v kočičím chápání světa plně zaslouženou odměnou, pro dvounohé správce kočičího království…
Když nad tím tak přemýšlím, tak si říkám, že by nebylo špatné mít funkční stroj času… Ale jediný stroj času, který mám k dispozici, je má vlastní mysl, ve které se vybavují tyto krásné vzpomínky. Občas se v noci stane, že se zvýší výkon tohoto „stroje času“ a můj spánek je vyplněný vzpomínkou, která se transformuje do krásného snu. Je to pocit, že jste si přivoněli, ke kouzelné květině. Její vůně vám pohladí jizvy na srdci, které na okamžik zmizí, a zároveň prožijete chvíle znovunalezeného štěstí.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 2256     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+