Téma: Můj život s kočkama
9.11.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl jedenáctý: Esence jménem duše

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Duše. Co je to vlastně duše? A existuje vůbec? Asi není člověka, schopného samostatného myšlení, kterého by alespoň jednou během života, tato otázka nevedla k zamyšlení. Zamyšlení nad touto otázkou může být různé hloubky a s různými výsledky. Většina materialistů zřejmě existenci duše a čehokoliv nehmotného, spojeného s vědomím odmítne a odkáže vás na ego osobnosti „já“ a poznatky darwinismu a psychologie. Lidé věřící v různá náboženství vám naopak existenci duše nepopřou a potvrdí ji, podpírajíce to svojí vírou. Občas tam můžete cítit poněkud skrytý dopad dogmatu, které přesně vymezuje pevně nastavené mantinely v otázkách duše, duší, věcí nehmotných a věcí mysteriózních. V jistém smyslu se takové dogma principem podobá tomu materialistickému darwinismu…
Jedním z momentů, kdy nás napadne, jestli vlastně vůbec duše existuje, je moment, když nás opustí, nám velmi blízký člověk. Možná jste také někdy ve svém životě o někom prohlásili: „Teď už je mu někde, tam nahoře dobře…“ A občas, se některým lidem přihodí a většinou je jedno, jestli jsou věřící, či zatvrzelí ateisté, či někde mezi tím, že se potkají se svojí vlastní duší… Těch způsobů je v podstatě mnoho. Může se vám to stát v narkóze, ve stavu bezvědomí, v momentě ohrožení vašeho života, při meditaci, při motlitbě a nebo při spoustě jiných, zcela náhodných životních situacích. Na poprvé na to většinou nejste připraveni. Někdy jste v tomto prožitku sami, někdy máte průvodce. Protože jednou z podstat existence je svoboda, tak záleží jen na vás, jak s touto zkušeností naložíte. Hodně lidem to změní způsob myšlení, nahlížení na život, jako takový a v závislosti na tom, tito jedinci, do určité míry změní i svůj vlastní život. Tak, jako se to stalo mně.
Tehdy mi bylo téměř dvacet jedna let. Prožil jsem při chirurgickém zákroku krátkou, téměř minutu trvající zástavu srdce. Najednou jsem stál na kopci, nad Pančavským údolím na místě, kde jsem občas chodíval pozorovat západ slunce. Byl nádherný letní den. Slunce svítilo, tráva byla jemně orosená a vzduch byl krásně vlahý a příjemný. Slunce nepálilo, ale bylo cítit jinak, neumím to správně vystihnout a popsat. Najednou se snesla mlha. Zvláštní jemná mlha, která nebyla nijak chladná, ale velmi příjemná. V té mlze jsem začal z ničeho nic plavat, dělal jsem jakási tempa, ale na rozdíl od vody jsem na jedno tempo urazil ohromný kus vzdálenosti. Prostě jsem si plaval, obracel se, dělal otočky, jako bych byl ve vodě v nějakém bazénu. Vnímal jsem přitom neuvěřitelný pocit vlastní svobody. Mlha začala z ničeho nic řídnout a probleskovalo slunce a bylo stále jasnější, ale ne oslňující. Nepálilo, ale příjemně hřálo. To teplo bylo trochu zvláštní. Přicházelo odněkud zevnitř a působilo příjemným pocitem. Přestal jsem dělat tempa a nechal se volně pomalinku přitahovat směrem ke slunci. Bylo to velmi příjemné… Pak najednou konec a někde z výšky pozoruji ten operační sál. Vidím své tělo a doktorku, jak mě oživuje. Každý detail. Blížím se ke svému tělu a najednou otevřu oči a koukám na lékařku, které se v ten moment evidentně ulevilo. Když jsem poté paní doktorce svůj zážitek vyprávěl, tak se na mě chvíli dívala a trochu zamyšleně řekla: „No nejste ani první, ani poslední, kdo něco podobného v tomto stavu prožil.“
Asi dva roky po tomto zážitku jsem měl poměrně často pocit, že chodím pár centimetrů nad zemí. Stačilo mi pouze uvolnit se a trochu relaxovat. Navíc to bylo umocněno zřejmě mým vegetariánstvím a absencí alkoholu. Asi po pěti letech jsem opět začal konzumovat maso, protože jsem vykonával náročnou fyzickou práci a potřeboval jsem energii. Navíc jsem opět začal konzumovat, byť v míře normální, alkohol. A tím se některé vjemy utlumily. Než se tak stalo, tak jsem měl spoustu zajímavých zážitků svého vnitřního světa. V létě jsem chodíval na kopec do lesa meditovat při východu slunce. Často jsem míval zážitek vystoupení z těla. Temenem hlavy, jako by tam byl jakýsi dvojitý trychtýř, jsem se protáhl a v jakési průhledné podobě stál vedle sedícího těla a pozoroval východ slunce. Někdy se stalo, že toto „průsvitné“ tělo se změnilo ve tvar koule. To bylo velmi zvláštní, protože se změnil i způsob vnímání. Najednou jsem viděl prostor do všech stran, se všemi detaily. Navíc, pokud jsem se zaměřil na nějaké místo v libovolné vzdálenosti, tak jsem ho dokázal takto prostorově vidět.
Po opětovném začátku konzumace masa a alkoholu, jsem se do tohoto stavu dokázal dostat pouze při hypnóze, v případech krajní nouze a ve spánku. Zajímavé je, že při hypnóze, kdy vědomí bylo opět průhlednou koulí, jsem mohl vidět daný prostor i v různých časových úsecích. A navíc také děje a postavy v těchto místech. Zvláštním případem byly stavy krajní nouze. Zažil jsem dvě vážné autonehody v roli řidiče. Dvakrát jsem měl neuvěřitelné štěstí a vyváznul bez zranění, byť počátek dané situace byl vždy dosti děsivý. V obou případech byl průběh vždy stejný. Najednou jsem seděl na sedadle spolujezdce a pozoroval své tělo na místě řidiče. Jakoby „dálkovým ovládáním“ jsem řídil své fyzické tělo, které sedělo za volantem a snažilo se řešit danou situaci. Nikdy jsem v ten moment neměl strach. Strach přišel, až když bylo po všem a uvědomil jsem si, jak to mohlo dopadnout…
Spánek je zvláštní stav mysli. Občas si ve spánku mozek žije svým vlastním pozoruhodným životem. Ve spánku můžete mít sny, nebo také vize. Vizi v mém významu slova, bych charakterizoval jako velmi hluboký, živý barevný sen, ze kterého si po probuzení pamatujete každý detail a máte pocit, že jste nespali, ale právě jste se vrátili z toho místa, kde jste daný děj prožili. Zvláštní je, že tyto vize vám stále zůstávají v paměti a na rozdíl od snů je nezapomínáte. Pár takovýchto vizí si pamatuji ještě z dětství. Po zážitku ze srdeční zástavy se jejich příchod zintenzivnil a byly hlubší. Další posun nastal, když jsme spolu s Kamilou absolvovali holotropní dýchání. Holotropní dýchání mi otevřelo další dveře. Dveře, kterými jsem měl možnost vidět útržky svých dřívějších životů. A toto téma se potom stávalo i obsahem mých budoucích spánkových vizí.
No, možná si o mě myslíte, že jsem cvok, či romantický snílek… Nechci vás přesvědčovat, čemu máte věřit a vnucovat vám víru v něco o čem nejste přesvědčeni. K tomu slouží vševědoucí věda a různé církve… Na druhou stranu si ze stejného principu nenechávám vnucovat a nevěřím materialistickým, či náboženským a zejména katolickým dogmatům. Věřím pouze sám sobě, svým životním zkušenostem, zážitkům, instinktům a intuici.
Jedna z mých zásadních životních zkušeností hledání sebe sama se dá napsat asi takto: Reálná podstata každé víry, každého náboženství, které jsou obsažené v mnoha knihách, se dá shrnout do několika vět. Pokud chcete studovat víru a náboženství, studujte nejdříve lidi, kteří mu věří. Uvidíte tím konec cesty. Pokud lidé o víře mluví a jednají jinak, pokud ulpí na svém přesvědčení - vyměnili vlastní vnitřní svobodu za dogma. Pokud lidé na dogmatu víry nelpí, ale žijí svůj život v souladu a rovnováze s přesvědčením, nechávajíce prostor ostatním, tak je šance, že svojí svobodu využívají k poznání sama sebe, svého okolí a poznání života, jako celku.
Nakonec každý člověk má právo hledat si vlastní nebe, nebo peklo. Pokud bychom, ale při tom hledání zapomněli na svůj vlastní život a zejména na životy svých blízkých, tak se to samotné hledání může pro nás samotné stát očistcem…
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 2156     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+