Téma: Můj život s kočkama
9.11.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl dvanáctý: Mají zvířata duši?

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Mají zvířata duši? To je otázka, která asi napadla nejednoho, nad životem hloubajícího člověka. Většinou o tom přemýšlí lidé, kteří na existenci duše věří, lidé, kteří o existenci duše ví a lidé, kteří mají své čtyřnohé kamarády. A právě při zkoumání této otázky narazíte na pevná a nesmlouvavá náboženská dogmata, ve kterých není možné v tomto směru srovnávat zvíře s člověkem. V opozici proti těmto dogmatům stojí názor některých přírodních filozofií ze starých kultur. Tyto přírodní filozofie praktikovali lidská uskupení, kmeny i civilizace, snažíce se najít soulad s prostředím, ve kterém odedávna žily, považujíce jej za svůj domov. Domov, který je propůjčený. A protože k propůjčené věci, by se měli lidé chovat slušně, tak se snažili najít řád souladu a harmonii, aby nebyli, jako „nájemníci“ v rozporu s „domovním řádem“. Stačila k tomu třeba prostá myšlenka, že velký duch prérie, by se mohl naštvat a způsobit nehezké živelné pohromy, aby se „nájemníci“ umravnili… Nicméně tyto kmeny, národy, či civilizace byly většinou jinými lidmi, na základě posvěcení oněch náboženských dogmat, buď vyhubeny, nebo „zcivilizovány“, protože dogma je označilo za nevěřící barbary a divochy. A pro ty není v civilizovaném světě místo…
Jak říká jedno staré indiánské přísloví: „Ten, kdo vypráví příběhy, vládne světu.“ Lidská historie pouze ukázala zcela zásadní skutečnost, že ten, kdo první vynalezne knihtisk a dokáže rozvinout tuto technologii, tak tím umožní fatální vítězství svým vlastním příběhům a potažmo také civilizaci, která tyto příběhy šíří. A od toho se pak odvíjí další osud homo sapiens a vlastně všeho, čeho se homo sapiens dotkne… Leckdy bohužel i pouhou myšlenkou v podobě propagandy a PR obrazů. Možná se zeptáte proč tomu tak je. Asi proto, že milý „člověk rozumný“, na rozdíl od „nižších“ druhů, ztratil schopnost zkoumat obsah a jeho podstatu a nechá se přesvědčit pouze informacemi a obrázky obalů, kterým slepě důvěřuje.
Ale vraťme se zpět, k otázce jestli mají zvířata duši, stejně jako člověk. A zkusme si tuto otázku převrátit vzhůru nohama: Občas se stane, že nějaký medvěd, lev, žralok, či jiný predátor, uloví „pána“ tvorstva - člověka. Možná si myslíte, že tyto zvířata nepřemýšlí. Mýlíte se. Často jsou chytřejší, než jejich lovci. Pouze mají hendikep v podobě chybějící techniky a technologií… Takové zvíře - lovec by si řeklo: „Člověk, hm jídlo pro mě, takový tvor nemá duši. Nemůže mít duši takové úrovně jako já. Proč? Protože mám hlad a chci ho sníst…“ Asi už tušíte, kam tím mířím. Stačí si to obrátit zpět, směrem k člověku. Lidské ego si z principu svého svědomí, pod tlakem náboženských dogmat, nikdy nebude ochotno připustit, že bytost, která mu je potravou, má stejnou vnitřní jiskru života, jako on sám… Přitom jsou známé kmeny „primitivních divochů“, kde lovec po ulovení jelena prosí jeho duši za odpuštění, aby se mohlo jeho zvířecí tělo stát potravou pro lidi. Lovce to nutí nezabíjet pro radost a trofeje, ale pouze pro potřebu jídla a přežití. Dnešní „civilizovaný člověk“ to má ovšem jinak, buď vědecky, nebo nábožensky zdůvodněné… Jak se říká, pokrok nelze zastavit. Otázkou je, jestli lze zastavit pokrok zkázy příběhů, které zvítězily…
Zkusím se zamyslet ještě trochu jinak. Co je vlastně projevem duše? Jak na venek působí? Řekněme, že duše je nositelem vědomí a vlastně i jakýmsi záznamníkem našeho bytí, našich vzpomínek. Duše je jádrem osobní jedinečné identity živé bytosti. Projevuje se citem, emocemi, smysly, vůlí, rozumem, moudrostí, jedinečností a také odpovědností. Osobně se domnívám, že právě v duši se skrývá svědomí. Svědomí je v podstatě schopnost duše, vidět čiré skutečnosti ve svém vnitřním vědomí a porovnat je se svými skutečnými pohnutkami, které vedli danou bytost k činům. Je to v podstatě vnitřní konfrontace reálných skutečností. Výsledkem této konfrontace je osvobozující pravda. To je první krok: Uvědomit si skutečný motiv. Může následovat lítost a různé emoce. A také náprava činů, pokud si uvědomíme reálný motiv z dané pohnutky. Můžeme mít motivaci k omluvě tomu, komu jsme ublížili. Můžeme požádat o odpuštění. A touto cestou zjistíme, že nejtěžší je odpustit sami sobě, proč jsme se někdy, nějak chovali. Je to cesta těžká, ale cesta očišťující, cesta k vnitřní svobodě a cesta k poznání. Poznání sebe sama a poznání života, jako takového. Poznání života, jako celku, jako esence, která kmitá v hlubinách vesmíru…
Tak nějak vnímám duši a její projevy u člověka. Jsou tyto projevy duše také u zvířat? Zvířata neumí mluvit lidskou řečí, aby nám to řekla. Mají své vlastní způsoby komunikace, ze kterých si můžeme spoustu věcí vyčíst. Mnozí lidé vědí, že zvířata a zejména savci mají svojí jedinečnou osobnost, která má svůj jedinečný projev a chování. Zvířata umí prožívat city a emoce. Někdy mám pocit, že v dnešní době možná i více než lidé. Zvířata prožívají emoce smutku, když přijdou o svého partnera. Je to známé například u labutí. Občas se některým fotografům podaří zachytit v obrazech příběh malého drobného ptáčka, který nosí potravu svému protějšku, který leží zraněný na kraji silnice, po střetu s autem. Je sním stále, až do jeho skonání. A je sním i nějakou dobu poté a prožívá svůj smutek. Kolik lidí z celé lidské populace dnes tohle dokáže? Už ne všichni. A to je bohužel lakmusovým papírkem vývoje našeho druhu.
Zármutek dokážou zvířata prožívat nejenom při ztrátě svého partnera, ale i svého zvířecího kamaráda stejného, či jiného druhu. A nejenom to. Spousta zvířat dokáže prožívat zármutek při ztrátě svého lidského přítele… Ten zármutek pro ně může být tak zničující, že celé dny leží u hrobu svého „pána“, či své „paní“, přestanou jíst a posléze umírají vysílením, či na náhlou nemoc, která využije jejich oslabeného imunitního systému. Takových příběhů je spousta. Nakonec jeden jsem zažil ve svém dětství, když zemřel můj dědeček. Jeho věrný pes, fenka vlčáka – Bobina, přestala jíst a zanedlouho zemřela. Šla za svým lidským přítelem, kterého měla bezmezně ráda… City, emoce a z toho vycházející láska, jsou jedním z nejvýznamnějších projevů přítomnosti duše.
Asi nemusím psát o tom, že zvířata a hlavně naši domácí čtyřnozí kamarádi jsou inteligentní, mají rozum, intuici a leckdy jsou přímo, řečeno lidově „vyčůraní“… A mají i svojí vůli. Když chtějí jít ven, chtějí si s námi hrát, chtějí svojí oblíbenou hračku, nebo pamlsek. Prostě tak dlouho se snaží nás různým způsobem přesvědčit, že ve většině případů jim jejich přání splníme. Stejné je to i s tou odpovědností. Pozorovali jste někdy psí, nebo kočičí mámu, jak vychovává své potomky? A netýká se to samozřejmě jen koček a psů… V lecčem nám přitom můžou být v tomto směru, díky svým přirozeným instinktům inspirací. Zvláštní kapitolou je ono zmiňované svědomí. Pokud máte doma kočku, nebo psa, tak jistě víte, že občas mají své nálady. A někdy se stane, když je něčím rušíte, či vysloveně prudíte, že po vás vyjedou. Pes vás může lehce kousnout, kočka se většinou ožene drápkem, nebo také kousne. Vy se urazíte a namíchnete. Za chvíli váš čtyřnohý kamarád přijde s omluvou. Prostě ví, že přestřelil a dává vám najevo, že se omlouvá a má vás nade vše rád…
Víte, kdyby zvířata uměla mluvit naší řečí, tak by nám to všechno řekla. Zkuste se svými čtyřnohými kamarády mluvit. Víte, když si domů pořizujete zvířátko, tak si nepořizujete věc, ale živou bytost. Bytost, která je inteligentní. A inteligentní bytosti potřebují komunikovat. Pokud si začnete se svými čtyřnohými kamarády povídat, otevře se vám nevídaný svět… Sice nenaučíte svého čtyřnohého kamaráda mluvit, ale on vás naučí svojí vlastní řeč. Trochu humorně to okomentovala jedna paní, u které se občas zastavuji na svých obchodních cestách, když jsme se mimoděk bavili na toto téma: „Vždyť já se vlastně s tím naším psem kolikrát domluvím líp, než se svým manželem…“
Rád bych zmínil ještě jeden postřeh: Je zvláštní, jak naši čtyřnozí kamarádi díky své přirozenosti na rozdíl od nás, nechápou pojem oslav narozenin. Jsou rádi, když jim připravíme narozeninovou dobrotu. Slupnou jí a podívají se tázavým pohledem, proč každý den není v tomto duchu. Proč si každý den nehrajeme a neslavíme, když život může být tak krásný. A já přemýšlím, jak mňaudámám vysvětlit, že homo sapiens většinu svých dnů oslavuje pouze ty své vítězné příběhy, které sice dobily svět, ale „člověka moudrého“ v sobě trvale uvěznili. Že lidé nevědomky slaví svůj pobyt v otroctví těchto příběhů, aby bylo jejich vítězství naším trvale udržitelným žalářem…
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 978     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+