Téma: Poločas rozpadu myšlení
24.12.2014     zavřít

Vánoční ucho jehly

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Poločas rozpadu myšlení.

Tak nám opět po roce, ostatně jako vždy, touto dobou přišli Vánoce. Svátky pokoje a míru spojené s nějakým, většinou toužebně očekávaným volnem a možná i nějakým vnitřním rozjímáním. Tento rok jsem si nějak povšiml, že opět ubylo marketingového šílenství, které se snaží vnutit lidem vánoční představy štěstí. Možná je to jeden z pozitivních důsledků nedostatku peněz ve velkých obchodních společnostech, nebo také pozitivní důsledek jejich „skromné“ chamtivosti. Těžko říci. Každopádně pro mě jsou Vánoce méně stresující, když ve svém okolí, vnímám menší rozsah stupidních reklam a poutačů všeho typu.
Ale vraťme se k Vánocům, jako takovým, křesťanskému svátku, který je spojený s narozením Ježíše Krista. Pokud bychom to vzali do důsledku, tak 24. prosinec je ve své podstatě oslava zimního slunovratu, která byla spojena s náboženstvím již ve starém Egyptě. Egyptský bůh slunce Hór je pravděpodobně jedním z nejstarších známých bohů. A jak je již patrné, Hór ztělesňoval slunce, jako sílu života. Od letního slunovratu se jak známo krátí den a ubývá slunečního světla. Slunce po obloze opisuje stále menší oblouky a putuje směrem na jih. Krátící se den, snižování teploty a ubývající zásoby symbolizují přicházející smrt. Poté přijde zimní slunovrat. Slunce dosáhne nejnižšího bodu na obloze v místech, kde se na noční obloze nachází Jižní kříž. V této poloze zůstane slunce na Jižním kříži „přibito“ tři dny. Po třech dnech se slunce posune o 1 stupeň na sever a začne nový cyklus, den se začíná prodlužovat s příslibem tepla, jara a nové životodárné úrody. Jinými slovy si můžeme dedukovat, že slunce v pozici životadárného božstva zemřelo na Jižním kříži, ukončilo svojí pouť a po třech dnech bylo vzkříšeno a vydalo se na novou životodárnou cestu. Ve stejnou dobu můžeme pozorovat také jiný přírodní úkaz. Pokud si protáhneme pomyslnou přímku mezi nejjasnější hvězdou oblohy Síriem a třemi jasnými hvězdami, které tvoří tzv. Orionův pás, tak nám tato přímka ukazuje na zemi místo, kde třetí den po slunovratu vyjde „vzkříšené“ slunce. Oněm třem hvězdám Orionova pásu, se také říká tři králové. Tři králové, kteří následují „hvězdu východu“ k místu, kde vyjde životodárné slunce… Sám bájný Orion měl podle bájí tři božské otce: Poseidóna, Dia a na třetím místě je poněkud tlačenice mezi Hermésem, Áresem a Apollónem. (Nutno dodat, že v té době ještě neexistovaly testy DNA pro určení otcovství…) Tak bychom se v podobenstvích mezi přírodními cykly, astronomickými jevy, lidskými dějinami a jednotlivými náboženstvími mohli vrtat celé Vánoce, celý nový rok a možná i celý život…
Otázkou je, jaký by pro nás měl získaný výsledek, kromě poznání historie význam. Ono je vůbec zajímavé, že většina vytvořených a různě převzatých a modernizovaných náboženství mělo za cíl povznést lidstvo na vyšší duchovní úroveň, učinit z nich zodpovědnější a vědomější bytosti, které by se přiblížily božství. Výsledkem byl většinou opak. Stačí se podívat na historii lidské civilizace, která je kompletně prosáklá krví z nesmyslných válek. A leckdy válek právě s náboženským motivem. V tomto kontextu mi lidstvo a náboženství připomíná tak trochu operační systém Windows. U Windowsu se vždy objeví nová verze a jejich různé záplaty, podobně jako náboženské, či ekonomicko - sociální systémy u lidské civilizace. A výsledek je vždy v obou případech na fekální hmotu… U lidí je to možná dáno velkou mírou svobodné vůle vycházející z uvědomění si sama sebe v protikladu velké míry sobectví a mamonu, v touze vlastního pohodlí na úkor ostatních jedinců a přírodních zdrojů. Windows si zatím sám sebe ještě neuvědomil (i když mám někdy podle chování svého PC již jisté podezření) a je jenom obrazem nedokonalosti svých tvůrců. Jakýmsi obrazem v zrcadle…
A tak opět prožíváme ty krásné Vánoce. Oslavu zimního slunovratu modifikovanou do křesťanské verze náboženství s aktuální systémovou záplatou, která se jmenuje kapitalismus a je přeložena a modifikována do lokálního českého prostředí. Prvotní myšlenky a ideály křesťanství nejsou samy o sobě špatné a mají v sobě něco, co já osobně nazývám prvky pozitivního lidství. Problémem je to, že z úst Božího syna se dostaly do rukou lidem, kteří si je přizpůsobili vlastním potřebám a zájmům a poté z nich vytvořili náboženství, posléze dogma a následovaly poněkud již tradičně krvavé dějiny lidstva, ostatně stejně jako vždy při podobných abgreitech společenského „operačního“ systému.
O těchto Vánocích mi přišlo na mysl jedno hezké Ježíšovo podobenství z Matoušova evangelia (19,24): Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího království. Na toto podobenství existuje jeden poněkud málo známý a většinou neuznávaný výklad, se kterým přišel jako první francouzský benediktin Paschásius Radbert, někdy v průběhu devátého století. Jeruzalém byl obehnán hradbami, stejně jako každé významné město. V hradbách byly brány pro vstup do města. A minimálně u jedné, brány byla jedna, či dvě malé a úzké věže s úzkou a poměrně nízkou brankou. Tato věž se nazývala jehlou a brance ve věži se následně říkalo ucho jehly. Brány města se po západu slunce, na noc zavřely a byly hlídány stráží. Pokud přišel někdo po uzavření brány, tak se musel dohodnout se stráží, či „městským úředníkem“ a mohl být do města vpuštěn brankou ve věži - uchem jehly. Z velblouda se musel sundat veškerý náklad a poté mohl velbloud po kolenou projít uchem jehly. Náklad byl stráží zkontrolován a následně ručně přenesen. Nutno dodat, že tato teorie se nesetkala v teologii s dostatečným pochopením a údajně i onen benediktin na ní příliš nebazíroval.
Ale přitom je tato teorie tak obrazně smysluplná… Existuje jedno staré moudro: Rubáš nemá kapsy. Jinými slovy hmotný majetek a hmotné věci si s sebou prostě lidská duše neodnese. Jediné co si lidské vědomí v podobě duše za duhový most odnáší, jsou vlastní skutky, během života vykonané. A uvnitř vědomí jsou v paměti uložené skutečné motivy těchto skutků. Tuto část vědomí můžeme nazvat třeba svědomím. Můžeme si to představit následovně: Zůstane pouze podstata vědomí, bez hmotné zátěže. Ve vědomí se zobrazí skutečné pohnutky a motivy našich činů a jednání. Soudí nás naše vlastní mysl. Tím pomyslným velbloudem může být naše vlastní ego, nákladem na velbloudovi produkty našeho ega. K uchu jehly můžeme dorazit pěšky, nebo s velbloudem. S nákladem v ranečku na zádech, nebo naloženým velbloudem… Velbloudí ego musí odložit svá zavazadla a v pokleku se protáhnout brankou. A náklad kontroluje a přebírá naše vlastní vědomí, které zná požadavky pro vstup za hradby a zná obsah zavazedel - skutečné motivy svých činů. Vědomí se musí rozhodnout, neboť má svobodnou vůli, zda se nákladu, který není možné pronést, vzdá nebo si jej ponechá a vydá se s naloženým velbloudem jiným směrem… Asi taková je má představa na dané podobenství.
Otázkou jinou je, jak si představit království nebeské. Je to otázka filozofická a zcela zásadní, která se týká vesměs každé živé bytosti, mající duši. Myslím si, že v duši je právě ona energie stvoření, neboli tvořivý princip z bodu nula, z místa stvoření vesmíru. A tudíž je logické, že stvořitel a království nebeské je v každém z nás. A je na každé živé bytosti, zda v sobě toto místo nalezne a v jaké podobě se mu zjeví. Každý člověk má právo hledat si vlastní nebe, nebo peklo. Občas se to samotné hledání může stát očistcem… Obzvláště pokud při tom hledání zapomeneme na svůj vlastní život a zejména životy našich blízkých.
V případě nás lidí, záleží výsledek hledání zcela na naší vlastní mysli. Říká se, že naše vlastní mysl je tím nejpřísnějším žalářníkem a nejkrutějším bachařem… A jakékoliv dogma je lágrem a fanatismus vězeňským řádem. Osobně jsem přesvědčen, že energie, síla a inteligence stvoření, nesoucí život, dává k životu jako takovému úctu a ukazuje cestu nalezení vlastní vnitřní svobody. Pokud hluboce milujete nějakou bytost, tak máte v úctě především její vnitřní svobodu, která tvoří to kouzlo osobnosti, které obdivujete. Pokud prvotní tvořivá inteligence, kterou všeobecně nazýváme stvořitelem, miluje lidské duše, které stvořila, tak stejným způsobem ctí jejich vnitřní svobodu. Osobně je mi odporné jakékoliv zabíjení v rámci víry a fanatizmu z toho vycházejícího. Ať už se jedná o náboženské války, či krvavé oběti. A to z prostého důvodu: Pokud existuje stvořitel, který si dal práci s tím, že vytvořil veškerý život ve vesmíru, proč by si měl protiřečit a vyžadovat krvavé oběti, které tento dar života v jeho jménu, naopak berou?
Je možné si motiv zabíjení jiných lidí kvůli dogmatu víry ospravedlnit? Pokud ano, tak se mi to jeví jako korupce. Korupce svědomí. Nejhorší formou korupce, je korupce páchaná na lidském svědomí. Jak má potom člověk nahlížet na taková náboženství a instituce, které jej šíří? Napadá mě jedna velmi kacířská myšlenka: Církevní formy náboženství jsou nejstarší organizovanou formou korupce: Člověk se může chovat jako prase, ale pak si koupí odpustek, vyzpovídá se, navštíví svatyni, nebo se vykoupe v řece a má čisté svědomí…
Reálná podstata každé víry, každého náboženství, které jsou obsažené v mnoha knihách, se dá v podstatě shrnout do několika vět. Napadá mě opět myšlenka kacířská, že pokud někdo chce studovat víru a náboženství, mohl by nejdříve studovat lidi, kteří mu věří. Uvidí tím konec cesty. Pokud lidé o víře mluví a jednají jinak, pokud ulpí na svém přesvědčení - vyměnili vlastní vnitřní svobodu za dogma. Pokud lidé na dogmatu víry nelpí, ale žijí svůj život v souladu a rovnováze s přesvědčením, nechávajíce prostor ostatním, tak je šance, že svojí svobodu využívají k poznání sama sebe, svého okolí a poznání života, jako celku. Nakonec velmi hezky to svým způsobem vystihl indián Quanah Parker - náčelník Komančů (indiánský kmen v Severní Americe - poznámka pro některé jedince z mladší generace): Bílý muž jde do kostela a mluví o Ježíšovi. Indian jde do svého týpí a mluví s Ježíšem.
S trochou jízlivé ironie mě napadá představa, jak asi budou uchem jehly, onou malou brankou procházet zastánci církevních restitucí. Ale popravdě řečeno to není můj problém a má starost. Je to otázka skutečných motivů jednání daných jedinců, kteří se s tím musí jednoho dne vyrovnat. S podobenstvím ucha jehly v podobě oné malé branky a Vánoci mě napadá ještě jedno připodobnění. Pro mnoho z nás jsou vánoční svátky a nový rok vysněným volnem, na které se s toužebným očekáváním těšíme. A máme ve svých rukou jednu poměrně vzácnou hodnotu. Možná hodnotu nejcennější. Náš čas. Náš volný čas, který nemusíme trávit v práci. Zkuste použít svůj vlastní čas jako vánoční dárek. Jako vánoční dárek pro své blízké, které máte rádi, které milujete a na kterých vám záleží. Zkuste si znova představit onu branku v hradbě - ucho jehly. Za hradbami je království nebeské v podobě vaší rodiny, vašich dědí, lidí vám blízkých, lidí, na kterých vám z nějakého důvodu záleží. A vy stojíte s velbloudem před uchem jehly. Zavazadla na velbloudovy představují úseky času, který chcete využít jiným způsobem, než ho trávit s lidmi za uchem jehly - za hradbami, které vás oddělují od vašich blízkých… Některé zavazadla musíte nechat před uchem jehly, jiné zavazadla můžete vzít dovnitř a k činnosti v tomto čase přizvat ostatní. Je to někdy těžká volba. Je to volba pouze vaše… Jednou můžete zjistit, že ten čas, který jste mohli trávit s lidmi, vám blízkými si nekoupíte zpět za sebevětší množství peněz. Ten čas pro vás bude představovat vzpomínky na vaše činy a motivy. Ten čas vás může buď těšit a tiše hřát na srdci, nebo beznadějně trápit a bolet ve vaší mysli… Jak prohlásil kdysi Albert Einstein: Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit. Dovolím si na závěr ještě jednu myšlenku: Čas nemá hodnotu peněz, které jsme si vymysleli a které jsou dnes v podstatě již fiktivní a nereálné. Čas, sám o sobě a způsob, jakým ho využijeme, vytváří hodnotu naší duše. Hodnotu naší lidskosti, nebo ničemnosti, pro budoucí lidské generace.
Přeji všem čtenářům, kteří navštěvují Karlovy ostrovy a měli trpělivost číst mé články včetně tohoto, krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok, vyplněný zejména pevným zdravím, dobrou náladou, vnitřní spokojeností, svobodnou myslí a vzájemnou láskou v kruhu svých blízkých. Ostatní se dá koupit, nebo oželet… A přeji vám také, abyste bez odření prošli oním pomyslným uchem jehly!
Karel Jíra
přečteno: 5505     příspěvků: 2
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+