Téma: Můj život s kočkama

Určitě jste někdy sledovali motýla, jak si tančí svojí čtverylku, dosedne na květ a ochutná jeho šťávu. Motýl má v sobě poměrně hlubokou mystickou symboliku, vycházející ze starých lidských kultur. V řeckém mýtu o Dionýzovi je například lidská duše - Psyché, popisována jako děvče s křídly motýla, milující slunce. V různých kulturách byl motýl právě symbolem lidské duše, jejího přesídlení k další existenci, nebo reinkarnaci. Ve starých germánských runách je dokonce motýl znázorněn runou Dagaz, představující denní sluneční světlo, které se vrací vždy po tmavé noci a symbolizuje znovuzrození. Možná jste také slyšeli o motýlím efektu. Efekt motýlího křídla představuje myšlenku, že něco tak malého a bezvýznamného, jako je zatřepání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun, třeba i někde na druhé straně světa… Víte, ta myšlenka je docela zajímavá, když si pod tím motýlem představíte právě tu lidskou duši, která zatřepe svými křídly a dojde k nějakému důležitému poznání. S trochou ironie mě napadá, že například Robert Oppenheimer spolu s ostatními vědci také zatřepali svými motýlími křídly a v jiné části světa přišel „tajfun“, jasnější než tisíc sluncí… Z toho vyplívá, že ne každé zatřepání motýlích křídel je přínosné pro blaho života na zemi. Ale pod zatřepáním motýlích křídel vlastní duše, si můžeme prakticky představit spoustu věcí, dějů a pochodů.

Je neuvěřitelně krásné, když necháme naše motýlí křídla mávat. A je velmi povznášející, když se naučíme vnímat pocity, radost a poznání z toho, jak svými křídly máváme. V podstatě tím získáváme vnitřní i vnější poznání sami sebe a vlastně i okolního světa. Dokonce dokážeme tímto způsobem objevovat světy, o jejich existenci jsme dosud neměli ani tušení. Aby se naše motýlí křídla mohla pohybovat, tak jim musíme dát prostor. Vnitřní prostor v naší mysli, fantazii s možností vlastní nespoutané tvořivosti. K tomu potřebuje naše mysl jednu podstatnou věc - svobodu. Vnitřní svobodu myšlení, uvažování a vlastního poznávání. Říká se, že tím nejpřísnějším a zároveň nejkrutějším žalářníkem je naše vlastní mysl. Zdi žaláře jsou tvořeny vnucenými představami, ideologiemi a dogmaty. Pokud tyto zdi zbouráme, můžeme poté směle pohybovat křídly a rozletět se na louku ozářenou denním sluncem… Na druhou stranu si musíme uvědomit, že za mávání svými křídly si neseme plnou odpovědnost pouze a pouze my sami. To je v celku spravedlivá a přijatelná daň za to, že opustíme zdi žaláře vnucených dogmat. Nakonec mezi těmi žalářními zdmi různých ideologií a z nich plynoucích představ a předsudků, je ta daň vlastní odpovědnosti také. Je zde podstatně vyšší a přísněji vyměřená a hlavně vybírána.

Člověk během svého života obvykle něco hledá. V reálu všedního dne často hledá zapomenuté předměty, jako třeba klíče, nářadí, různé doklady a tak podobně, lamentujíce přitom na svojí hloupost, či sklerózu. Když se vymaníme z těchto našich dennodenních pátrání po předmětech naší aktuální potřeby, uvědomíme si, že během života hledáme něco víc. Smysl našeho bytí, sami sebe a přitom si uvědomíme, že také hledáme způsob a formu naší vlastní existence. A přitom opět narazíme na pojem svoboda. To slovo svoboda je v dnešní době a vůbec v kontextu lidských dějin poněkud zvláštního významu. Z hlediska soužití jedinců jednoho druhu v nějakém sociálním společenství se dá vymezit pojem svobody souhrnem pravidel asi v tomto smyslu: Naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. V tomto místě se pak začíná tvořit dohoda o pravidlech kompromisu vzájemného soužití. Pokud to vezmeme do důsledku, tak téměř celé lidské dějiny jsou o vymezování a nastavování těchto pravidel, kde je začátek a konec svobody jednotlivců a skupin, či samotných národů. Liská historie a dějiny lidmi vytvořené, se odvíjí právě od způsobu lidského myšlení a všech věcí a vlivů, které na lidské myšlení působí a nějakým způsobem ho formují.

Zajisté jste někdy pozorovali malé děti, včetně těch svých. V útlém dětství mají tyto malé lidské bytosti bezelstné představy o světě. Pokládají vám s touto sobě vlastní bezelstností své dětské a velmi kouzelné dotazy, na téma svět a života v něm. Během krátké doby pak děti dostávají vzdělání a „lidský rozum“, který je začleňuje do společnosti. V podstatě jsou v tomto období vymíceny dětské představy světa a nahrazeny společenskými dogmaty a ideologiemi, čímž jsou postaveny zdi vnitřního žaláře… Čím silnější zdi žaláře dogmatu má dospělý člověk ve své hlavě, tím je krutější a nemilosrdnější k vnitřnímu dětskému světu a tím více ho dokáže rozběsnit bezelstný dětský pohled. Možná jste to někdy v životě zažili v reálné situaci. Většinou tito lidé také nesnáší, nebo dokonce přímo nenávidí zvířata a někdy dokonce i přírodu, včetně té divoké, civilizací netknuté. Asi jste si už někdy položili otázku, proč je lidská historie tak krvavá a násilná, když byly vytvořeny různé náboženské a filozofické systémy, které měly za cíl povznést lidstvo na vyšší duchovní úroveň, učinit z nich zodpovědnější a vědomější bytosti, které by se přiblížily božství. Výsledkem byl většinou opak. Možná je to proto, že v člověku je cíleně potlačen jeho dětský svět s přiléhající bezelstností. Na toto místo je implantován svět biznisu, filozofie konzumu a náboženství peněz, s potřebou udržitelného a nutného zisku. To vše přehluší slabý dětský hlásek, který tam uvnitř tiše šeptá svá přání o vlastní představě světa. Tím jsme opět u toho vnitřního žalářníka, který drží klíč od zámku té cely, ve které je uvězněno naše já, šeptající svá tichá přání… Vnitřní svoboda je totiž skutečný dar. Dar od tvůrce života ten nejcennější. Vnitřní svoboda myšlení je totiž cesta a způsob, který nám ukazuje nástrahy a má nás ochránit před zotročením. Před zotročením od jiných, ale i před zotročením od nás samých. Pokud je zlomena vnitřní svoboda mysli, je ztracena i svoboda vnější, o které pak nemáme ani ponětí.

A právě v tomto směru mě fascinuje svět zvířat. Ve své podstatě jsou vlastně zvířata lidštější, než lidé a lidé zvířečtější, než zvířata… Ale proč tomu tak je? Pozorovali jste někdy, jak zvířata učí svá mláďata? Mám pocit, že zvířata učí svá mláďata přirozeným způsobem. Dávají jim svůj čas, svojí lásku a hlavně v nich nechávají žít jejich vnitřní dítě. Zvíře je v dospělosti ovlivněno pudem rozmnožování, ale po celý svůj život má v sobě své vnitřní dítě. Díky tomu si zvíře, po celou tu dobu snaží zachovat princip své vnitřní svobody. Proč se, ale člověk, jako nejinteligentnější tvor planety vzdal svého nejcennějšího daru? Za co ho vyměnil? Za iluzi. Za iluzi lepšího a pohodlnějšího života. Ta je hnacím motorem otroctví a vstupu do vnitřního žaláře vlastní mysli. Velká míra lidského rozumu a uvědomění, je vyvážena velkou mírou vlastního sobectví. Sobectví nejenom k okolí, ale i k sobě. Ke svému vnitřnímu světu. Opakem je vnitřní dítě. Vnitřní dítě umí sdílet. Sdílet emoce: radost, žal a hlavně lásku. Lásku ke světu a k sobě samému. Kromě toho má také velmi dobrou intuici a přirozené instinkty. To samo o sobě ještě není záruka dobra jako takového. Ale jsou to základní kameny. Kameny pevné jako skála, na kterých se dá postavit krásná stavba, která nikdy nespadne na svého majitele. Svobodné myšlení a intuice vnitřního dítěte sice neochrání člověka před jeho vlastními omyly, ale umožní nám omyl většinou včas rozpoznat a napravit. Tím zabráníme tomu, aby se tento omyl stal naší chybou. Třeba i osudovou…

V životě jsem měl štěstí. Velké štěstí. Mí rodiče mě netlačili do žádných velkých myšlenkových dogmat a nechali mě v tomto směru vcelku velkou svobodu mého vlastního rozjímání. Patří jim za to mé velké poděkování. Dětské vysoké horečky pro mě byly obtížné a jistě i nebezpečné. Ale měli i svojí pozitivní stránku. V mém mozku přepálily synapse neuronů, kde se ukládaly úcty k pokřiveným společenským autoritám, ideálům a hodnotám. V tomto směru děkuji dětským nemocem, jako obrannému a očišťujícímu mechanismu, za zachování vnitřní svobody. Mé vnitřní dítě bylo sice horečkami potrápeno, ale na druhé straně osvobozeno a zachráněno. Přežívalo, v jakémsi polospánku, ze kterého si občas nahlas mluvilo. Začalo se probouzet až s příchodem mých kočičích kamarádů a souputníků. Čiminka s Damuškou a později i Djamilka nevstoupily do mého života náhodou. Prostě mezi bytostmi, ať jsou to lidé, nebo zvířata, existují vazby a pouta, která jsou natažena napříč vesmírem a časem. Mé kočky, zachovávající si svojí vrozenou svobodomyslnost a přitom mající spoustu lásky a pozornosti, kterou dokážou rozdávat, mě naučili znovu mé vlastní já probudit. A zato jsem vám milé mňaudámy neuvěřitelně vděčný. A zejména tobě moje milá Čiminko.

Napadlo mě, proč vlastně spousta lidí chová doma zvířata, která jsou nedílnou součástí jejich domácnosti a často se stanou členy rodiny. Lidé se od nich podvědomě, díky své přirozené intuici učí. Učí se být civilizovanějšími, vnímavějšími a ve svých hlubinách mysli objevují svojí původní, tu lepší a zapomenutou stránku lidskosti.

Karel Jíra

diskuze