Téma: Můj život s kočkama
7.4.2015     zavřít

Můj život s kočkama - díl patnáctý: Moji blízcí - vzpomínka na rodiče

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Moje maminka v mládí.
Mezi rodiči a jejich dětmi existují vztahy, které můžou mít různé barevné odstíny. Od hororové černé, přes různé tóny barev až po bílou barvu, jasného denního světla. Možná jsem v minulém životě vykonal nějaký dobrý skutek (možná stačilo jen nevykonat nějaký zásadní špatný skutek), protože odměnou v mém současném životě mi byli rodiče, kteří mě měli rádi a milovali mě, stejně jako mé dva starší sourozence. Jako nejmladší jsem měl samozřejmě takzvané „rozmazlovací privilegia“. Svojí maminku dokonce podezírám z toho, že byla andělem v nějakém zvláštním programu, na utajení andělů na povrchu zemském… Táta, byl pro změnu žákem Sókratovým, který snesl filosofii života z knihovny do rodiny… Občas byl i stejně mrzutý, když ho někdo rušil nad jeho filozofií života, kterou si pečlivě zaznamenával na papír, psacím strojem značky L. C. Smith. O společném soužití anděla, Sókratova učně a jejich třech dětí, by se dala napsat vcelku dlouhá a humorná kniha. Možná ji jednoho dne, až překonám krizi středního věku i rád napíšu…
Na oba rodiče rád vzpomínám. Dali mi ze sebe to nejlepší. Oba mi dali svojí vyrovnanou polovinu svého já. A k tomu i trochu ze svých vrtochů, protože to je tou originální a jedinečnou rodinnou směsí koření života, aby měl život tu správnou chuť. Maminka se narodila na Pančavě, tam kde dnes žiju se svými kočičími kamarády. Narodila se jako dítě jediné, v chudé prvorepublikové rodině. Pro rodiče byla drahokamem, vzácné jemné povahy, s okouzlujícím leskem své krásné osobnosti. Naproti tomu se můj tatínek narodil v bohaté prvorepublikové rodině úspěšného živnostníka v elektrotechnice. Také jako dítě jediné a vytoužené. Tátův táta, tedy můj dědeček, začínal jako elektrikář s holýma rukama kdesi ve Vídni. Díky své píli a chytré hlavě se stal majitelem několika technických patentů, které mu zajistily pohodlný život a provoz malé elektrodílny v Jindřichově Hradci, v období první republiky.
Svatební fotografie…
Jednoho dne na začátku padesátých let se mí rodiče potkali v Lanškrouně, kam je osud po skončení války zavál, do tehdejší Tesly. O téměř třináct let starší syn již znárodněného téměř-továrníka se zamiloval do chudé krásné dívky z Pančavy a příběh skončil svatbou, jak ve filmu pro pamětníky s Oldřichem Novým v hlavní roli… Doma jsme si často dělali srandu, že v Jindřichově Hradci jednou děsivě přetopili věštící troubu. Když viděli budoucnost, tak dostal náš táta za úkol najít si chudou nevěstu z prostého dělnického lidu, abychom neměli v blízké budoucnosti, tak problémový kádrový posudek. Tehdy byla ještě doba s omezenými technickými možnostmi a tuto práci dělala celá armáda placených lidí v podobě čehosi, co je dnes nazýváno personalisté. Ale dobu a vývoj hloupnutí lidí nelze zastavit. V dnešní době, době technických snů minulosti, už nejsou potřeba pracovníci pro psaní kádrových posudků. Globální sociální inženýři vymysleli (a)sociální sítě a lidé si své posudky na sebe sama píší svobodně sami, aniž by si uvědomovali účel, smysl a důsledky, této vlastní a dobrovolné činnosti. V podstatě to působí dojmem, že lidé dnes milují to, co dříve nesnášeli a navíc je to ještě i baví a dokonce si to platí ze svých vlastních peněz. Ne nadarmo se říká, že inteligence na této planetě je konstantní, pouze počet obyvatel se neustále zvyšuje. Pouze se to maskuje kulisou iluzorního technického pokroku.
V Lanškrouně žila naše rodina více jak čtyřicet let. Během té doby jsme stále cestovali na pančavskou chaloupku, kde se maminka narodila. Malá chaloupka na samotě, uprostřed lesů, byl náš rodinný klenot. Rodiče mě tam brali prakticky od narození. Už jako malé dítě jsem měl představu, že bych zde jednou mohl bydlet. V dospělosti jsem začal tuto představu pomalu realizovat a na jaře, léta páně 2004 jsme se s Čiminkou a Damuškou na Pančavě definitivně usadili. Před tím jsme, ale absolvovali ještě jedno dějství našeho příběhu v Kutné Hoře.
Rodiče si v roce 1995 koupili rodinný domek v Kutné Hoře pod Kaňkem, do kterého se přestěhovaly z lanškrounského činžáku. Bylo to ve stejném roce, kdy jsem se poznal a v zápětí oženil s Kamilou. O dva a půl roku později jsme jednoho dne s Kamilou přijeli na víkendovou návštěvu, do Kutné Hory s našimi dvěma, tehdy ještě malými koťaty, Čiminkou a Damuškou. První setkání bylo podle klasické šablony. Moje maminka se okamžitě rozzářila, když na ní z proutěného košíku zvídavým pohledem vykoukly dva páry kočičích očí, které připomínaly do dálky, žlutě svítící baterky. Obě malá a romanticky roztomilá koťata se okamžitě nechaly hladit, mazlit a hlavně rozmlsávat. Maminka na to byla doslova expert… Táta toto nadšení příliš nesdílel a pouze rozmrzele poznamenal, jestli to myslíme vážně a jestli jsme se nezbláznili. Ale zaplať pánbůh, respektoval naší volbu. Oba rodiče tehdy ještě ani zdaleka netušili a já vlastně také, že obě mňaudámy, jim budou za pár let dělat během dlouhého dne společnost.
Na přelomu tisíciletí jsme se s Kamilou rozvedli, já jsem odešel ze školy a našel si jinou práci. S oběma mými kočičími dětmi jsme se přestěhovali do Kutné Hory k rodičům, kde jsme obsadili prázdné podkroví. Denně jsem dojížděl za prací do Prahy. Pro obě mňaudámy to byla určitá změna. Dříve byly zvyklé, že jsem ve škole během pracovní doby občas zaskočil do školního bytu na jídlo a přitom na ně kouknul, co dělají. Zde byla situace jiná. Ráno jsem odjel a vracel se většinou až pozdě odpoledne, nebo večer. Společnost jim v té době začali dělat mí rodiče, kteří už obě mňaudámy naštěstí dobře znaly z dob, kdy jsme je s Kamilou často brávali s sebou na naše víkendové návštěvy. Maminka často chodila nahoru do podkroví, aby si odpočinula od mudrování Sókratova učně a pomazlila ty dvě kočičí princezny, které se již těšili na pamlsky, jimiž se nešetřilo. Jednou za určitý čas jsem vždy v pátek přivezl z Prahy svého staršího bratra Pavla. Večer jsme trávili většinou v kuchyni. Pavel s maminkou hrávali u stolu žolíky. Já jsem pustil obě mňaudámy dolů do přízemí k nám a jal se spolu s Damuškou, odpočívat vleže na gauči, pozorujíce jedním okem průběh karetní hry. Čima, mající ráda společnost, vyskočila na stůl, lehla si doprostřed rozložených karet a se zájmem pozorovala hru, nechajíce se při tom mazlit. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak jednou Pavel pronesl: „Ležíš mi na kartách, kule jedna huňatá!“ narážel tím samozřejmě na prostorovou výraznost Čimy. Moje milá Čima otočila hlavu a vyslala pohled. Pohled, který mluvil a byl zcela jasný: „Co si to dovoluješ, Ty burane, ke kočičí dámě!!!“ Všimli jsme si toho všichni tři. Maminka to okomentovala: „Ta po tobě, ale loupla tím pohledem. Ona přesně ví, co jsi řekl!“ Dalších komentářů se můj bratr již zřekl… Tímto způsobem probíhaly poměrně veselé, šťastné a pohodové víkendové chvíle při našem životě v Kutné Hoře. Bohužel netrvaly příliš dlouho. Jak říká jedno přísloví: Člověk občas narazí na štěstí, ale většinou se oklepe a jde zase dál…
A tak se i stalo. Začalo to vcelku nevinně na začátku zimy. Táta si umanul, že půjde na nákup. Maminka mu tento záměr rozmlouvala, varujíce ho, že je všude náledí. Učeň Sókratův měl však svůj vlastní rozum a tak místo v samoobsluze skončil se zlomenou nohou v kotníku v nemocnici, kde strávil několik měsíců. Dnes už nevím, jestli to byly čtyři, nebo pět měsíců. Pro moji maminku to bylo období dlouhé a nepříjemné. V té době byla již několik let vážně nemocná a přidávaly se problémy se srdíčkem. Denní nákupy a další drobné denní povinnosti, které táta zajišťoval, jsem převzal já a příbuzní bydlící kousek od nás. Nejtíživější však byla pro maminku samota během dne. A právě v tuto dobu, kdy jsem byl v práci, přicházeli na scénu dvě černé mňaudámy, kterým se v patře otevřely dveře a obě běžely radostně po schodech dolů za maminkou do kuchyně, nebo obýváku, kde jí dělaly společnost. Odpoledne, nebo večer, když jsem otevřel dveře, tak mě obě kočiska šla přivítat. Maminka si vždy trochu demonstrativně povzdechla: „No, když tady není, tak se semnou celý den mazlíte, necháte se rozmlsávat a jen ho uvidíte ve dveřích, tak k němu hned běžíte…“ Oba jsme, ale věděli, že kočičí vítání je projevem spokojené radosti z návratu daného člena domácí „smečky“. To byla doba, kdy mělo naše rodinné štěstí sice již zabalené kufry, ale ještě stále s námi přebývalo. Moje maminka byla asi jediná, kdo tušil, že toto naše štěstí již šahá po klice a chystá se nás opustit, spolu s naší milou maminkou.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 4594     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+