Téma: Můj život s kočkama
7.4.2015     zavřít

Můj život s kočkama - díl šestnáctý: Těžké časy

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Tátovi se v kutnohorské nemocnici moc nelíbilo. Komu by se také v nemocnici líbilo… Konečně však nadešla chvíle, kdy se vrátil do vytouženého domova. Tátovi se ulevilo a mám pocit, že i doktorům v nemocnici. S maminkou se přivítali a zdálo se, že vše se vrátí do starých, po léta zaběhnutých kolejí. Rodinná idylka však trvala necelé dva dny. Rodiče spolu strávili jeden jediný celý den. Další den ráno jsem měl maminku odvést do kutnohorské nemocnice, kde ji měli hospitalizovat na interně a léčit nemocné srdíčko.
Ráno jsem přišel dolů a najedl se. Maminka měla již připravenou tašku s věcmi a poprosila mě, jestli bych nepustil dolů holky, aby se s nimi rozloučila. Došel jsem nahoru a otevřel dveře. Obě mňaudámy seběhly dolů a zůstaly stát někde na třetím a čtvrtém schodě. Jejich pohled se potkal s pohledem mé maminky. Byla to zvláštní chvíle. Vzájemně na sebe koukaly a tiše se loučily. Všichni tři, už to věděly, co zanedlouho přijde. Pouze já s tátou jsme skálopevně věřili v lepší zítřek. Nakonec maminka obě kočičí holky pohladila a řekla: „Jste moc krásný a hodný. Dávejte tady na sebe všichni pozor a buďte na sebe hodný.“ Holky seděly na schodech, zamňoukaly na souhlas a koukaly zvláštním smutným pohledem. Já jsem měl mrazení po zádech a snažil jsem se maminku tehdy nabudit optimistickou větou: „Neboj, vždyť se za pár dnů vrátíš…“ Odpovědí mi byl smutný pohled a komentář: „No tentokrát nevím…“ Dodneška mám ten obraz před očima. Některé vzpomínky jsou prostě nesmazatelné.
O víkendu jsem byl za maminkou na návštěvě v nemocnici. Maminka seděla na posteli ve své noční košili a povídali jsme si o všem možném. Měl jsem radost, protože působila optimistickým dojmem, že se vše zlepšuje. V pondělí mě volala teta do práce, že maminka upadla do komatu a umírá. Sedl jsem do auta, cestou naložil mého staršího bratra Honzu a jeli, co to dá do Kutné Hory. Pavel dorazil vlakem. S krátkými přestávkami jsem u své maminky strávil celý den až do úterního večera, následujícího dne. Dá se to velmi těžko popsat. Když sedíte u člověka, který je vám nejbližší a vidíte neodvratný příchod smrti, tak stále věříte na zázrak. Zázrak, za který byste dali cokoliv, včetně sebe sama… Kdo to nezažil, asi to nedokáže pochopit. Pozdě večer jsme odešli z nemocnice. Byl to moment, kdy jsem byl absolutně vyčerpaný, ale někde v koutku duše jsem stále doufal, že přijde zázrak. Svým způsobem zázrak přišel, i když byl jiný, než ten, ve který jsem doufal.
Seděl jsem sám v kuchyni a žmoulal kus suchého chleba. Na pořádné jídlo, jsem měl příliš sevřený žaludek. Najednou se kuchyň jaksi prosvětlila, jakoby žárovka svítící v lustru dostala větší napětí. Uprostřed kuchyně najednou stála moje maminka. Vzduch se zvláštně vlnil, podobně, jako nad rozehřátou silnicí, během horkých letních dnů. A v tomto vlnění se skládal průhledný, ale barevný obraz, mé milované maminky, mající podobu, kterou zachycovaly fotografie z jejího mládí. Maminka na mě mluvila. Nemluvila řečí, ale myšlenkami, které jsem jasně a zřetelně slyšel: „Už mi je dobře. Mám vás všechny moc ráda.“ Pak se obraz pomalu rozplynul. S pocitem, že mám v žaludku několikatunový kámen, jsem tušil, co se stalo a co bude následovat. Za pět minut zazvonil telefon. Volali z nemocnice, že naše maminka právě zemřela. Tehdy se maminka přišla se mnou rozloučit, než přešla po duhovém mostě, přes řeku času na její druhý břeh. S naší maminkou tehdy odešel i velký kus našeho rodinného štěstí.
Byly to právě ty těžké chvíle, jedny z nejtěžších v mém životě, které se mnou v tom pokoji nahoře sdílely dvě černé kočky, které dokázaly vnímat a sdílet můj smutek. Když jsem měl hlavu zabořenou do polštáře, který polykal mé slzy, tak tiše přišly a lehly si ke mně. Dávaly mi najevo, že jsou se mnou, že jsou zde, aby mi byly oporou. Jako by říkaly: „Máš ještě nás. A my jsme s tebou…“ Obě dvě dobře věděly, co se stalo. Mám pocit, že maminka se s nimi také rozloučila. Nikdy v životě jsem si nedokázal představit, jak těžké jsou chvíle, když ztratíte někoho z nejbližších. Teprve ztrátou milované bytosti, pozná člověk skutečnou hodnotu času. Času, který se zde neměří penězi, ale tím, jak ho strávíme a využijeme vzhledem k našim nejbližším. To je má životní zkušenost, jenž nejde zaplatit penězi, které jsou jako fiktivní hodnota času produkovány.
Člověk zažívá během svého života různé chvíle s různými emocemi, které se s různou intenzitou vypalují do lidské paměti. Kdysi nám na jedné přednášce vysvětlovala jedna paní profesorka psychologie, něco na toto téma. Dala nám papír a měli jsme za úkol napsat okamžiky svého života, podle toho jak nám vyvstanou v paměti a také ty které považujeme za nejdůležitější. Je dobré si to zkusit a zamyslet se nad tím co člověk na ten papír napíše a proč to napsal. Dá se v tom najít poučení a také pohled do vlastní budoucnosti.
Rád vzpomínám na oba své rodiče, které mám rád a mají své místo v tomto příběhu mého života s kočkama, mezi nebem a zemí. Oba mi umožnili příchod na tento svět a nalezení vlastního poznání z života vezdejšího… Domnívám se, že příchod na svět si člověk určuje sám a možná má i určitou svobodu při výběru svých rodičů. Pokud ano, tak jsem si vybral dobře, protože mí rodiče mě na tento svět přivedli prostřednictvím své vzájemné lásky. Mí rodiče byli pouze obyčejní lidé se svými lidskými klady a zápory. Byli to, ale lidé, kteří v sobě měli ohromný kus toho, co já osobně nazývám pozitivním lidstvím. A za to jsem jim neskonale vděčný. Byli pro mě jakýmsi majákem. Vždy, když se má pomyslná loďka, někde na plavbě osudem porouchala, tak maják svítil do dálky a já bezpečně dorazil do přístavu, kde jsem mohl svojí loďku začít opravovat…
Odchod naší maminky nás hodně zaskočil. Táta, já a můj bratr Pavel jsme se vyrovnávali se smutkem v našich duších každý sám. V té době, když byla rána osudu stále čerstvě otevřená, jsem netušil, že můj život se bude ubírat dalším dějstvím, které významným způsobem zasáhne do žita mého, ale i do života mých dvou černých kočičích přátel.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 2178     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+