Téma: Poločas rozpadu myšlení
4.8.2015     zavřít

Tolerantně netolerantní úvaha (Nebo netolerantně tolerantní?)

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Poločas rozpadu myšlení.

Křesťan je člověk, muslim je člověk, hinduista je člověk, buddhista je člověk, ateista je člověk. Všichni zmiňovaní jsou lidé… Tak kde je kur.. drát problém? Slovo člověk je na druhém místě za příslušností k náboženství, či spíše lépe řečeno víře. I ten ateista má své náboženství a víru, spočívající v tom, že žádná víra není a není tím pádem ani náboženství a Bůh. Kde začíná a končí tolerance? Možná právě v tom slovosledu. Jsem nejdříve člověk, nebo příslušník nějaké víry? Položte si tu otázku, schválně co si odpovíte. Jsem člověk - ateista, nebo jsem ateista - člověk? Jsem člověk -křesťan, nebo jsem křesťan - člověk? Jsem člověk - muslim, nebo jsem muslim - člověk? Vidíte ten rozdíl ve slovosledu? A chápete ten rozdíl v myšlení z toho vycházející?
Tolerantnější člověk řeší nejdříve své lidství a pak případnou víru. Netolerantní člověk řeší nejdříve svojí víru a pak své lidství. Problém sociální a náboženské netolerantnosti dle mě spočívá v tom, že z prvního místa je vytlačeno lidství, pojem člověka a je zde na první místo dosazena víra a dogma náboženství v podobě víry v Boha. Člověk a pojem lidství je posunut níže pod víru. Víra, která má nabádat k lidství a životu bez prohřešků a zločinů, tím paradoxně sráží samotné lidství kamsi směrem dolů… Nakonec to lze pozorovat celým průřezem lidských dějin plných náboženských konfliktů. Přitom největším paradoxem je, že kdyby nebylo lidí a jejich lidství, tak by Bůh neměl své věřící a jejich víry v jeho, v Boha. Neměl by tedy Bůh v lidech chtít na prvním místě lidství a toleranci v rámci míru a harmonie? Co je tedy špatně? Udělal chybu Bůh, lidé, nebo všichni dohromady? Chce Bůh, aby se lidé navzájem v jeho různých jménech navzájem zabíjeli? Nebo to chtějí jen různé víry - náboženství? Je pro Boha důležitější, aby v něj člověk bezmezně věřil a páchal přitom smrt jiným lidem, nebo je pro Boha důležitější, aby byl člověk na prvním místě lidský, slušný, spravedlivý, tolerantní a teprve poté, aby v něj věřil? A není v tom druhém případě vlastně vírou v Boha samotná lidskost, slušnost, spravedlnost, mírnost, schopnost odpouštět a tolerantnost, v podstatě nejsou tyto pozitivní lidské vlastnosti skutečnou vírou, aniž by se přitom muselo vzývat jakékoliv dogma, ideologie, motlitby, nauky atd.? Vlastně mám pocit, že pokud má člověk v mysli na prvním místě lidskost, tak je někde v jeho srdci Bůh a je to vidět i v jeho činech. A pokud má člověk v mysli na prvním místě místo lidí a lidskosti Boha, tak má v srdci žulový kámen a smrt je důsledkem jeho činů.
Kde začíná a končí tolerance? Co je vlastně tolerance? Tolerance je česky řečeno snášenlivost. Je to schopnost snášet, či přijímat něco jiného, co vybočuje ze zaběhnutého normálu a často je i spíše nepříjemné, popřípadě nežádoucí. Tak by se dala charakterizovat vlastnost tolerance. Tolerance by měla končit v okamžiku, kdy je ohrožena podstata její existence, na základě jejího vlastního principu. To znamená, že tolerance může ve své existenční podstatě tolerovat pouze takovou míru netolerance, která výrazně nesníží její vlastní úroveň a hodnotu. Jinými slovy: Tolerance může tolerovat pouze takové množství netolerance, které nepovede k jejímu zániku. Dá se to přirovnat k pití alkoholu. Pokud člověk vypije příliš mnoho alkoholu, ztrácí nad pitím kontrolu a umírá na otravu alkoholem… Podobně může tolerance být sama k sobě směrem dovnitř netolerantní, aby byla navenek tolerantní k netoleranci do takové míry, že tím spáchá sebevraždu, podobnou tomu, jako když se člověk upije k smrti. Na druhou stranu může být tolerance také netolerantní v zájmu zachování své tolerance, do takové míry, že zanikne a stane se sama xenofobní netolerancí. Dalo by se to přirovnat k člověku, který se stane abstinentem a to do takové míry, že přestane pro jistotu pít i vodu a ve finále umře žízní…
Kde tedy brát rozumnou míru tolerance pro zachování její vlastní podstaty? Co má člověk použít? Nejjednodušším řešením se mi zdá být zdravý selský rozum. Rozum, kterým objektivně posoudíme historii, historické zkušenosti, současné schopnosti a možnosti, bez omezení nějakým společenským, či ideologickým dogmatem. A jak se vyvarovat dogmatu? Položte si otázku: Jsem člověk v něco věřící, nebo jsem v něco věřící člověk? Co je u Vás na prvním místě? Člověk, nebo věření v něco? Nakonec tyto otázky „Co je u Vás na prvním místě? Člověk, nebo věření v něco?“, by mohli úředníci pokládat běžencům v uprchlických táborech, při posuzování jejich schopnosti sociálního začlenění do současné evropské společnosti. Prostě tolerance musí mít na základě zdravého a pragmatického rozumu určitou míru netolerance, jako svojí přirozenou sebeobranu v zájmu zachování své principiální podstaty pro potřebu přežití. Přizpůsobovat současnou společnost, po staletích sociálního vývoje potřebám netolerance, je cestou do skutečného pekla budoucích konfliktů.
Karel Jíra
přečteno: 4380     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+