Téma: Poločas rozpadu myšlení
22.3.2016     zavřít

Když světlo přichází dříve než tma a tma přichází dříve než světlo

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Poločas rozpadu myšlení.

Možná jste to někdy také zažili. Máte živý a barevný sen, tak živý a barevný, že je to vize, na kterou nezapomenete. Nezapomenete na ni roky, desetiletí a pamatujete si ji zcela jasně celý svůj život. Když si na ni vzpomenete, vybaví se vám ve všech svých detailech. Tak hluboko se některé sny-vize, dokážou vtisknout do lidské paměti. Za téměř šestačtyřicet let jich mám již malé ucelené „album“. Poslední takový sen-vizi jsem měl před pár měsíci, v době kdy kulminovalo loňské tropické léto. Byl to sen, jedna z těch vizí, která se zapsala asi nejhlouběji. A navíc, čas stále tiká, ubíhají stále vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce…
Něco k poslechu pro zpříjemnění dlouhého čtení:
Byl pátek a přicházel poslední žhavý víkend loňské tropické sezóny, kdy mělo začít konečně pršet. Čekal jsem na déšť a ochlazení jak na smilování. Posledních pár dnů teplota v noci neklesla pod dvacet stupňů. Nejenom ve městech, ale i v našem lesnatém údolí, které je považováno za mrazovou kotlinu. Vzhledem k tomu, že mohu pracovat z domova, tak jsem si nastavil poněkud zvláštní pracovní režim. Za úsvitu jsem vstal, otevřel dveře, okna, začal se věnovat své práci a po sedmé ráno jsem pečlivě monitoroval venkovní teplotu. Jakmile rtuť teploměru přelezla hranici 21 stupňů, tak jsem celý dům pečlivě uzavřel a věnoval se dále své práci až do oběda. Potom jsem šel za největšího vedra spát do pěti, šesti hodin, podle teploty a okolností. Večer a v noci do jedné, či dvou hodin jsem opět pracoval.
Ten den vidím stále, jako by to bylo včera. Druhý den nesnesitelné vedro a dusno, neboli „prádelna“. Ve vzduchu byla již cítit změna počasí. Z posledních žhavých týdnů jsem byl unavený nejenom já, ale evidentně i celá příroda. Ještě před tím než jsem si šel v poledne lehnout, tak jsem krátkým pohledem přelétl titulky médií „hlavního proudu“. Hm, samá katastrofa a pohroma, řekl jsem si v duchu. Stejným způsobem jsem přelétl titulky alternativních médií. No, taky samá katastrofa a pohroma, akorát otočená o sto osmdesát stupňů, usoudil jsem a natáhl se na svůj oblíbený gauč. Damuška, moje černá kočka si skočila do svého křesílka u mé hlavy, uvelebila se, podívala se na mě a začala si spokojeně vrnět. „Člověk by měl být vděčný za to málo a drobnosti, které má, protože je to vlastně tak hodně moc... Ten svět se asi brzy pos---.“ Řekl jsem si v duchu a usnul.
Z cestování do vlastních světů...
Probudil jsem se za brzkého rána. Ve vzduchu nebylo vedro typu prádelny, ale bylo jinak. Příjemně a vlaho, jako někde u moře. Damuška seděla vedle mě na gauči a významně na mě koukala. Najednou jsem ucítil vůni kafe, která přicházela z kuchyně. Doprovázela ji ještě další vůně. „To je - to je přeci rybízový koláč!“ Uvědomil jsem si. Takhle voněl vždy, když se vyndal z trouby. Damuška seskočila z gauče a odběhla do kuchyně. Vstal jsem a následoval jí s poněkud zvláštním pocitem a nevyslovenými otázkami ve své hlavě. Na stole byl můj oblíbený půllitrový hrnek naplněný kafem a navíc byla v kuchyni moje máma, která právě vedle hrnku s kávou pokládala talířek s koláčem. Tím báječným rybízovým koláčem, který měl nahoře sladké žluté drobení z domácích vajec. „Tak už ses probudil. Pojď se najíst. Upekla jsem Ti koláč, co máš tak rád.“ Přivítala mě.
Mé věrné kamarádky v myšlenkovém stroji času...
Uvnitř hlavy jsem měl zmatek a spoustu otázek. Silnější byl, ale nějaký zvláštní pocit, který lze jen těžko popsat. Obsahoval v sobě vyrovnanost a naprostý klid, odpovědi, které jakoby prosvítaly z mlhy a také vnitřní spokojenost, dojetí a teplo znovunalezeného štěstí. Sedl jsem si ke stolu, napil kafe a zakousl se do koláče. Najednou přiběhla Čima. Má druhá kočka. Pozdravila se s Damuškou, krátkým mňouknutím a olíznutím, skočila přes židli na stůl, olízla mi ruku a podívala se mi do očí. Jako by to bylo včera, co jsme se naposledy viděli. Natáhla tlapku s klasicky, mě tak dobře známým, loudivým výrazem. Ten pohled nelze zapomenout. „Já jsem tady. Rozdělíš se? Tak moc ráda bych to taky ochutnala…“ „Ahoj Čiminko, ty moje kočisko čerňoučkatý“, říkám a dávám ji na stůl vylouděný pamlsek. Na jazyku cítím chuť koláče. Kořeněnou lehkou kyselost rybízu, sladké těsto a jedinečné drobení, proložené hořkou zapíjenou černou zrnkovou kávou. Pořád mám ten zvláštní pocit. Podívám se oknem ven. Na zahradě jsou místo uschlého trávníku najednou záhony s jahodami, zeleninou a kytkami. Vidím, jak táta sbírá jahody a u toho mu asistuje Djamilka, moje třetí kočka.
Napiju se kafe a kousnu si do koláče. Polknu a podívám se na mámu, která se opírá o kuchyňskou linku. „Ty mami, víš, je mi to trochu divný. Jak to, že jste všichni tady? Vždyť ty, táta, Čima a Djamilka, všichni jste už přeci dávno mrtví.“ Máma se usmála a upřela na mě svůj vždy laskavý a lásky plný pohled. Dvě tmavě hnědé oči, oči, ve kterých jsem najednou viděl hvězdy, zářící z hlubin vesmíru. „Vždyť ty už to víš, uvnitř sebe tu odpověď dávno znáš. V noci jste s Damuškou umřeli a teď jste tady.“ Ten zvláštní pocit klidu a vyrovnanosti najednou plně ovládl situaci a zvítězil nad neklidem otázek. „A co se vlastně v noci stalo?“ Zeptal jsem se. Máma si sedla na židli vedle mě. „No svět se prostě totálně podělal.“ „Ale tím se netrap, to není tvoje starost.“ Čima si dojedla svůj díl spodní části koláče bez rybízu, mlsně se olízla a se spokojeným pohledem a něžným vrněním se mi usadila na klíně. Damuška si spokojeně seděla na zemi u misky a celou dobu se zájmem poslouchala náš hovor. Trochu mi to zavrtalo hlavou. „A tam v tom našem světě, jak to tam vlastně vypadá? Co náš domek?“ „Tak se podívej, jestli chceš.“ Odpověděla mi máma a dala mi ruku okolo ramen. Najednou vidím obraz, jak v 3D kině. Krajinu, kterou jsem kdysi znal, jako krásné lesnaté údolí, připomínala černou spálenou poušť. Věděl jsem přesně, že je to místo našeho domova, jako bych měl v sobě přijímač gps, ale připomínalo mi to obrázky z nějakého katastrofického filmu. „No tam to teda vypadá.“ Kroutím nevěřícně hlavou. Na druhou stranu však necítím tíseň, či žal, ale uvolnění a absolutní vyrovnání. Přesto mě napadají zvídavé dotazy: „A kde to vlastně teď jsem? Tohle je něco na způsob nebe?“ Máma se usmála a pohladila mě po vlasech. „Jak bych Ti to jen vysvětlila. Tohle je takové tvé Axis mundi, něco jako střed tvého vnitřního světa, který jsi si sám, během svého života vytvořil. Tvoje vědomí si ho vybralo jako přístav v moři, kde jsi zakotvil, abys mohl přemýšlet a rozjímat.“
Cesta do Axis mundi...
„Hm, to by mě stejně zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostal a co vlastně teď jsem…“ Říkám si polohlasem. „Když se budeš trochu soustředit, tak si vzpomeneš a uvidíš to. Zavři oči a zkus to.“ Vybídla mě s upřeným pohledem máma. Tak jsem pomalu zavřel oči. Obklopila mě studená tma. V naprosté temnotě najednou vidím paprsek světla, který stále sílí. Je to východ slunce, uvědomím si a cítím jeho příjemné teplo. Podívám se na sebe. Lépe řečeno uvědomím si sám sebe. Nemám tělo, jsem jen průhledná koule. Najednou vidím do všech stran, všude a najednou. Asi jako když jste uprostřed duté koule a vidíte najednou celou plochu její vnitřní stěny, nemající rohy, která je jednou souvislou kulatou ucelenou plochou a jste schopni ji vidět najednou v jednom úhlu pohledu. Jsem někde ve výšce nad planetou, neboť vidím Zemi, hvězdy, vesmír a slunce. No jo, tohle jsem já, moje vědomí, uvědomím si. Prohlížím si vesmír, je to nezměrná nádhera, najednou si vzpomenu, že ho takto znám vlastně odvždy. Žádný film a prožitek z 3D kina se tomu nevyrovná… Tak kam se vydám? Pokládám si otázku. Asi je na čase podívat se domů, zní mi má vlastní odpověď. Vesmír mizí a vcházím do vlastního světa, mimo prostor, kde neexistuje čas. Jak to jenom popsat a vysvětlit? K čemu se to dá připodobnit? Představte si malou, miniaturní bublinku ve vodě. Voda je prostor s časem. Ta bublinka, to jste vy mimo prostor a čas, váš vlastní vesmír, ze kterého si můžete kdykoliv vykročit kamkoliv a opět se vrátit. Navíc vaše bublinka má najednou spojení s jinými bublinkami – vašimi nejbližšími. Tím spojením je cit a láska – pouto, které nikdy nezaniká. Bublinky se mohou spojovat a sdílet svůj svět. Ale také se rozdělit a jít hledat nový osud v prostoru a času. Ne nadarmo se říká, (už si nepamatuji, kdo tuto větu pronesl) že vesmír není tvořen atomy, ale příběhy. Atomy slouží pouze jako divadelní kulisy k těmto příběhům.
Tak jsem pomocí jakéhosi vesmírného, či spíše mimo prostorového „internetu“ nalezl okamžitě své nejbližší. Aby ten přechod byl hladký, tak jsem prostě přišel stejně, jako jsem odešel. Doma na kanapi… Touto zvláštní cestou jsem také postřehl Damušku, která se okolo mě mihla a vzala to nějakou kočičí zkratkou… Otevřel jsem oči a podíval se na svojí usmívající maminku: „No jo, vždycky jsem měl tohle místo nejraději… A ta zahrada pěkně prokoukla.“ Najednou se otevřely vchodové dveře a přes chodbu vběhla do kuchyně Djamilka. Radostně zamňoukala a začala se mi otírat o nohy. „Ahoj Djamilko!“ Příval jsem ji a začal drbat za ušima. Mezitím dorazil i můj Táta. „Tak tě tady vítám ty náš kluku!“ Dal mi pusu na čelo. „Potřeboval jsi to tady trochu uklidit a zpříjemnit. My s mámou jsme hned vedle, když budeš něco potřebovat.“ Pak už sen končil obrazem, jak sedíme všichni u stolu a povídáme si.
Kde se Bože jenom skrýváš?
Probudil jsem se na kanapi, posadil se a vidím Damušku, jak si sedá vedle mě a významně na mě kouká. Šáhnul jsem si na tričko, ve kterém jsem usnul. Vůbec jsem se nezpotil v tom vedru. Koukám na Damušku a v hlavě mi běží celý ten sen. „Damuško jsem živej, nebo mrtvej?“ Ptám se svého černého kočičáka. Damuška krátce mňoukne a jde si do kuchyně k misce. Sedím pořád na kanapi jak tydýt… Chvíli mám pocit, že se nedotýkám země, že necítím zemskou gravitaci. „Fakt mi z toho vedra už hrabe.“ Běží mi hlavou. Vstanu a jdu pomalu s prazvláštním očekáváním do kuchyně. V kuchyni mám pocit, že cítím kávu a rybízový koláč… Prostě tak intenzivní vůně ze snu, že ji nemohu dostat z hlavy. Stojím v kuchyni a prostě cítím rybízový koláč a černou kávu. Stále stojím a koukám… Přemýšlím, jestli žiju, nebo jsem mrtvý. Napadá mě, že jsem možná mrtvej a ještě jsem se k tomu navíc zbláznil… Tak mi fakt hráblo z toho vedra, říkám si konečně, když tak sedím u toho stolu, jako v tom mém snu. Dívám se na stůl a představuji si tam ten koláč, kafe, mámu, tátu a dvě věrné černé kočičí kamarádky. Mé dumání přerušil pohled na hodiny. Pátá hodina. Musím ještě jet do Kutné Hory, do kanceláře něco pořešit s kolegou. Sednul jsem do tmavě modrého rozpáleného auta bez klimatizace. Během necelé půl hodiny jízdy mi v mé žhavé „plechovce“ není vedro, nepotím se a někde v nitru pociťuji příjemný chlad. Celou cestu tak nějak opět přemýšlím, jestli žiju, nebo jsem mrtvý…
Kolegovi v kanceláři vyprávím svůj sen. „Výš co Karle udělej? Na všechno se vykašli a jeď někam k vodě. Už Ti z toho vedra fakt hrabe.“ Řekl mi v okamžiku, kdy jsem se ho zeptal, zda nemá pocit, že jsme oba mrtvý a vytváříme spolu jen nějakou virtuální realitu, kde si naivně hrajeme na práci. K vodě jsem nejel, dal jsem doma přednost ledové sprše. Moc to však nepomohlo. Až do nedělního pozdního odpoledne, kdy konečně dorazila bouřka s deštěm, jsem uváděl do rozpaků své kamarády a známé s dotazem, zda jsme živí a jestli si nemyslí, či alespoň nemají podezření, že můžeme být již poměrně dlouho mrtví. Poměrně vědecky na to šel můj kamarád Milan. „Ty vole, když si představím, že ta pěna na mým pivu, by měla být jen virtuální představa mojí fantazie, to bych byl, ale fakt pěkně nasr----. No, ve virtuální představě posmrtného života by, ale mělo být pivo zadarmo a ne takhle nekřesťansky drahý. To by pak ten posmrtnej život stál za pěkný hov--. Takže si tipuju, že žijeme a žijeme navíc pořád v Čechách.“ Konstatoval, svůj vědeckofilosofický rozbor situace Milan. Uznal jsem, že to má svoji nespornou logiku. Nicméně následující týden jsem stále ještě občas přemýšlel o tom v jakém světě a stavu vlastně žiji. Ani ve snu mě nenapadlo (trochu paradoxní rčení vzhledem ke kontextu), že tento můj sen bude mít ještě několik pokračování.
První pokračování mého snu přišlo asi tak po třech týdnech. Tentokrát jsem byl ve stejně živém snu na návštěvě u svých rodičů u nich doma. Seděli jsme v kuchyni u stolu. Pil jsem opět kávu ze svého oblíbeného velkého hrnku. V rohu, kde se stůl dotýkal výklenku okna, byl kočičí pelíšek a v něm se tulila má milovaná černá kočka Čima. S tichým vrněním nás pozorovala a poslouchala, jak si povídáme. „No nic, já už budu muset jít.“ Povídám. „Tak na sebe dávejte pozor a za půl roku se tady všichni sejdeme.“ Odvětila mi maminka. Tím sen končil. Za pár týdnů, se mi zdál téměř totožný sen. Pouze poslední věta mé maminky byla trochu jiná, lépe řečeno přesnější: „Tak šestnáctého května se tady všichni sejdeme.“ Uplynul opět nějaký, tentokrát delší čas a přišlo zatím poslední pokračování mého snu. Stejně živý a prakticky opět stejný. Opět jsem na návštěvě u svých rodičů, dopíjím kafe a chystám se k odchodu. Maminka mi opět říká: „Tak nezapomeň, šestnáctého května v půl jedenácté se tady všichni sejdeme.“
Láska a bolest ve spirále času...
Musím říci, že ten první sen a všechny následující pokračování mě nabyli jakousi zvláštní energií a hlavně klidem. Položil jsem si samozřejmě otázku, co se stane na jaře za půl roku šestnáctého května v půl jedenácté. Navíc čas v pozemském prostoru nelze zastavit. Hodiny stále běží. Tik, tak, tik, tak… Můj život jsem si od loňského léta uspořádal jinak. Mám čas na své drobné radosti. Učím se užívat tyto krásné a kouzelné okamžiky s pomyslným názvem Teď a uvědomuji si jejich nesmrtelnost v mé vlastní mysli. Uvědomil jsem si jakým je vlastní mysl zázračným strojem času… Pochopil jsem, že bolest, vnitřní bolest je tou nejdražší možnou cenou za lásku, abychom na ni nikdy nezapomněli, na její skutečnou nesmrtelnost ve vlastním srdci. Možná to nakonec bylo smyslem a poselstvím mých snů. Se smrtí už jsem se ve svém životě potkal. Vlastně to svým způsobem připomíná hru na kočku a myš. Smrt vás chytne svým drápkem, chvíli si vás prohlíží, zkoumá vás, hraje si s vámi a pak vás pustí, neboť si řekne: „Už jsem jedla, někdy příště si tě zase znova chytím…“ Vlastně jsem se tím naučil být spokojený sám se sebou a s klidnou zvědavostí očekávat šestnáctý květen. Bude to den, jako každý jiný? Občas se mi stane, když jdu doma do kuchyně, mám pocit jako bych někde z dálky cítil rybízový koláč s kávou. A koutkem oka, na nepatrný zlomek vteřiny zahlédnu tu samou kuchyni, ale ve zcela jiném světě…
Článek naleznete také na mém blogu na iDNES.cz zde:
blog.idnes.cz
Karel Jíra
přečteno: 421     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+